Jednou dávno už je to hezkých pár let, že člověku nestačí ruce, aby spočítal staletí kdy že to vlastně bylo, žili, byli velikánští draci.
Snad že pobývali někde v místech vysokých východních hor, neboť jedině tam mohli mít své skrýše v hlubokých jeskyních jak velcí bývali, nikdo o ních dlouho nevěděl.
Kopce a hory dosahovaly skutečně až do oblak, že člověk nedošel vrcholů.
Ani človíčkové nebyli lidmi jako jsme dnes.
O to víc se mezi nimi našlo princezen krásných jako víly a statných ochránců, rytířů dobrého srdce.
Jenomže draci byly až tak hloupí, že když už neměli co jíst vydali se mezi lidi,
a princezny se jim hned zalíbily.
To se ale nelíbilo statečným rytířům, kteří měli více síly a hlavně chytrosti, kteréžto potřebovali k tomu, aby draky přemohli.
A tak draci slábli, zmenšovali se, až z nich zbyli krokodýlové.
Jsou líní a ospalí.
Občas sice nějaký procitne ze sna, a potom je zle; zapomene, že už nejsou princezny a chce sníst i opravdového člověka, kdyby se přiblížil. Už jim však i zrak zeslábl; kdepak dalokosáhlé výšky hor!
Proto si na ně musíme dnes dávat pozor.
Žádné komentáře:
Okomentovat