O veselé pastelce

Byly kdysi pradávno doby, kdy ještě neexistovaly barvičky, a už vůbec ne tužky.
V té době se narodil kluk, byl ale velice neposedný. Pořád někam lezl a někde něco objevoval. Maminka s tatínkem už si s ním vůbec nevěděli rady. Báli se, že se mu něco stane.
Jednou se ten malý- říkejme mu Všetečka, protože jméno už si nikdo nepamatuje, pořád motal kolem maminčina ohniště a když vypadl kousek uhlíku z ohně hned se ho zmocnil. Bylo ale horké, tudíž neváhal a vložil ho do dřevěného špalíčku.
Protože se zase zrovna nudil, vzal špalíček s oharkem , který rychle vychladl a začal jím malovat na březovou kůru sluníčko, které ne a ne vykouknout na oblohu.
Co to?
Na kůře se objevilo umouněné sluníčko;
"Mamííí, koukej!" začal se chlubit Všetečka malým zázrakem.  Okamžitě začal přikreslovat další a další obrázky.
A tak měla maminka s tatínkem na chvíli klid; Všetečka si našel novou zábavu.
Brzy se stal dospělým a začal totéž učit své děti. Jenomže, Všetečkovi děti nemohli být jiné než všetečné a už se nespokojili jen s oharkem; koumali a koumali, až se narodila první tužka.
A ještě nebyl všem vynálezům konec.
Přešlo několik generací a jednoho dne řekl jeden chlapeček - nebo holčička? Co na tom?- kouzelné přání:" Chtěl bych, aby tužka nemalovala jenom černé obrázky..."
Světe, div se: narodila se první pastelka. Nakreslila červené jablíčko a, panečku, ta byla veselá!
K první přibyla druhá, třetí...
...a šikovné dítko okamžitě začalo obkreslovat květiny, oblohu...
Až to nebe dojalo a upustilo na obrázek slzičku. Obrázek se rozpil, ale...
Vždyť vznikl nový obrázek- vodový!
A tak vznikly vodovky.
A potom přibyly voskovky, barvičky olejové...
Každý další Všetečkův potomek přinese další a další novinku a svět pastelek se úžasně rozrostl ve velikou paletu barev.
Svět obrázků už není černobílý,  je stejně barevný jako všechno kolem.
Děkujeme, Všetečko!

pohádka o dobrém konci

pohádka o dobrém konci

Byl jeden začátek; To bylo tak: všechno někde začíná. A tenhle začátek také. Řekl si, že bude pohádkový...
Hned  si přizval princezny, prince, královské rodiče, hloupého Honzu, chytrou princeznu Máňu, pohádkového dědu i babičku kořenářku, perníkové staroušky; Přilétli i čertiska co nikde nesmí chybět...
Jejdana!, to se nám ta pohádková nit natahuje!
A tak se na ten náš začátek co chtěl být pohádkovým nabaloval další a další děj pohádek, až chudák začátek začínal být nešťasně zamotaný jako uzel.
Tu mu přispěchal na pomoc statečný Konec. Udělal všemu šmik!
Jenom to zazvonilo posledním zvoněním; a příště..
Příště bude ten začátek rozumnější jakou že si vybere pohádku.
Kdyby ne; však on konec nikdy nespí.
Šmik! Cink. tečka

Nebeklíč:

Bylo - nebylo; Dávno ale tomu tak,že ...
... S každým jarem se otvírá zem a začnou se dít zázraky.

Kolem nás  všechno rázem pučí a raší a rozkvétá.

I tam kde byla nedávno holina vyráží travička.

Proč?

Asi proto, že kdysi hodně, hodně moc dávno,když byla zem jedno velikánské jezero plné vody díval se na zem svatý Petr a povídal Pánbíčkovi: Tady je nějak pusto.

Pánbůh pověděl: "Podívej se pod hladinu, tam to kvete!"

Svatý Petr se naklonil; A hleďme!

"Svatý otče, proč ta krása musí být v hlubině?"

"Sám nevím." řekl Pánbůh a jal se přemýšlet.

"Něco mě napadá;" povídá po chvíli. Šel do svaté sedničky a za chvilku se vrátil s velikým klíčem od nebeské brány.

"Jdi, Petře a odemkni ji dokořán; pustíme tam vodu a zem se vysuší od ledového zrcadla."

Petr poslech a otevřel dokořán bránu. Voda se okamžitě změnila v páru a vstoupila poslušně do nebe.

Tak začalo na zemi jaro.

Pánbůh se usmál jak to vymyslel a povídá Petrovi."Dobře ulož ten klíč a pro jistotu na něho napiš Zeměklíč, ať jej poznáme až ho budeme potřebovat.

No, a potřebují ho každé jaro.

Země si oddechne od sněhově bílé peřiny, nadechne se a vykvete.

Jen v hlubinách moře kam ani svatý Petr nedohlédne zůstává krása květů stále ukrytá.

" Valley in the Clouds " by David Arkenstone

I byla jedna pohádka
-vánek z hor o ní vypráví si
Zde měla sídlo nebesa
měsíc jim kraloval
a jedli všichni z mléčné mísy
kůň zlatý jednou přicválal napít se také z hlubiny
Krajina kol se rozzářila
Hle, dívka, krásná Večernice vpila se do vln hladiny

v den jasný noc se mění, nebeský Měsíc zapadá
do  tenat lásky propadá se Slunce
 a stele lože květinami
Už dávno nejsou v světě sami

Než Večernici blednou líčka, uvadá květ při denní záři
Vrací se noci, Slunce kráčí za ní.
Už láme se jeho čas.
Zlatý kůň znaven uléhá, dlouhým dnem vozil pána
A zase Večernice vychází miláčka hledat
Zlatá brána, černá brána...
Kdo zrána poznal Zory šat?
Budou se  hledat, tak to je
Slunce je králem dne, Měsíci patří noc
A večernice putuje první do svítání, poslední odnáší nám spaní

O Stříbrném rytíři ze Stříbrných skal

 Znám jedno místo - tajemství
uprostřed skal; Tam tvrdě spí
zakletý v kámen rytíř, celý stříbrný
...On statný byl, udatný, krásný;
měl hrad svůj jasný z pohledu
nad vysokou slují kde orlové se slétávají rádi k posedu
Byl v rozeběhu  mládí, když potkal svoji princeznu
růžovou vílu; ze snů k němu slétla
... a vpletla se mu do života
Tolik jí rázem miloval!
Však i sen mívá temný stín
- na oři černém vynořil se, snad pekelník
do hradu vnikl; záhadou je i jak
měl podobu draka  z podzemní říše, ohnivou tvář
...kolkolem dštěla
Ptáte se :" To ho neviděli?"
Zahleděni byli do nevinnosti bílých plání
když napadl první sníh.
Přesto však rytíř chrabrým byl, a nezalekl se přepadu
ihned vzal šat svůj železný a meč a z hradu spěchal
stečí dobít pekelníka v dračí kůži
Boj začal...
...dech se úží nad blesky stříbra v ohnivém sevření
Znamení růžového obláčku...
  ...a slunce náhle zapadá
Rytíř se v tu chvíli propadá do otevřené rány skal.
Vzala si s sebou rovněž stín co pekelník byl z dračí říše
Krajina kolem se tváří tiše jakoby byla to pouhá pohádka
co stalo se tu před chvílí.
A hrad nad skálou sotva dýše
kdo probudí jej, popílí...

...zakrátko opět v pohádce stane
Co mělo se stát, to stane se, navždycky
byť jenom bylo na chvíli

Jen obláček růžový pílí splynout s červánky do stmívání
odnáší tajemství z šedi skal.
Až ráno bude svítat zas bude vítat svého stříbrného prince
v stříbřitém kameni hradních skal.
Zas budou se milovat, jaro vítat
Škoda, přeškoda, kdo nevěřil a nezůstal

pohádka z tisíce a jedné noci

http://youtu.be/DfF0RkvBTUw

 

A stulí se k nám měsíček

Tisíce hvězdiček na černém moři popluje

 A na každém z nich pohádka

Jak vybrat si tu pravou?

Zkrátka, jen jednu z nich večer co večer ulovíme

A uložíme se do její palubní sítě

Tu hbitě usneme a budeme u Šehrezády

K starostem všedním uplujem zády

Takovou sílu má noc.

Takou má noc moc....

 

 

Maličká pohádka pro velké prince

Byl jeden Paleček, menší než drobeček, podobný hrášku
Maminka ho houpala na lžíci, tatínek nosíval jej v čepici;
Že tenhle klouček tak malý byl, rodiče trápili se:
Co zbývá v míse? kam poděl se lusk?
Kdo ví; zbývá než fazolový
"Snad pořídit mu většího brášku?"
To  ale také nikdo neví,
 jak zařídit, aby mu bratříček rostl nový
"Kde že ho  mají vzít?"  neměli klidu
Však Paleček byl bojovník,  měl svoje vize;
Vyrostl klouček  odvahou, on neuznával krize malosti
Říkal, že malost patří lenosti.

A pravdu děl; Moudrý Čas, kouzelník věčnosti
Ó, jenom ten mu rozuměl; věděl, že Paleček dosáhne svého
Stalo se podle něho; Z Palečka rytíř věhlasný se stal
Vše dobré činil, druhým pomáhal
Tak než se nadál táta s mámou, měl svoji nevěstu,
 princeznu Z Hrášku
 A za čas koulelo se kolem dětí:
Nevěříte? Tak honem už spát, děti!
Také k vám jistě se přikutálí pod polštář Paleček malý jako hrášek
I z vás udělá rytíře
Tak schvalně:zavřete oči.....
Poznáte brzy zdali lže 


ilusrátor:karel@hejkal.com

Kdo to ´tuká na dveře, čeká až mu otevřem?

Ťuky, ťuky; kdo to ťuká večer na dveře?

Zvědavě se dírkou dívá, kdo že mu to otevře?

Prý, že hledá Všudybýlka, aby si šel hrát;

Pospěš honem do postýlky, pospěš rychle spát!

Řekou snění poplujete na spánkovém korábu

Pohádkami proplujete;polštář si dej pod hlavu

Ochutnáte vtipné kaše, kašpárek už poklad našel, 
nepokazí zábavu.

Co princezny na bále ztratily své korále

Honzové je hledali, Dinosaury přeprali

Zavři bránu všedním dnům, svoje oči už nech snům

Ťuky, ťuky, sen už vešel;
Měsíček se chopil vesel, pluje noční oblohou
 Dobrou noc a dobrý večer, houpy, houpy hou

staronová pohádka o světle na zemi

To bylo dávno, pradávno tomu už....
 Za dávnými horami, řekami, v pradávné době byla všude kolem nic než tma, že by človíček zabloudil.

Proto  bylo kolkolem smutně, pusto a prázdno. 
Nikde nic, ani stéblo trávy nevědělo kudy růst, proto se ani nesnažilo vysoukat se ze země.

Až jednou na druhé straně Země byl jeden zvědavý človíček, který už nechtěl poslouchat o strašidlech a rozhodl se  kraj tmy prozkoumat.

Zažehl louč a šel a šel.

 Zanechával za sebou maličkou cestu malinkého proužku světla.

Nikde stále nebylo nic. Obešel zeměkouli a byl opět doma.
Jen za ním se vynořila zlatá cestička světélka.

Všichni jásali a vydali se s ním s dalšími loučemi.

To už nebyl jen úzký chodníček světelného paprsku, ale hned celý obzor. 

Zvědavé slunce dosud spící v  oné hluboké tmě na obloze se zvědavě rozeběhlo za nimi...

A najednou...

Co to?

Tráva vystrčila svůj zvědavý lupen a hned po ní začaly vzrůstat další lupeny. 

Radostí se začaly vytvářet i květy a  bylo vyhráno. Tma byla přemožena.

Lidé se hned v téhle čisté , neposkvrněné zemi usadili a začali ji upravovat dle svého.

Žel, lidé  nejsou tak šikovní jako je matička příroda, proto jim  vždycky pošle kus tmy, aby si odpočinuli v svých ztřeštěnostech.

Ale i tuhle překážku už lidé překonali.

Jenom ještě nevidí jak nazpět občas uspávají skutečné slunce a nad nimi se proto brzy opět otevře tma...