Pohádka o dlouhé, bílé noci

O dlouhé, bílé noci

Všude kolem mne je tajemné ticho, když přichází- vznešená, celá v černém hábitu na němž je tisícero svícných hvězd složených v různá znamení, kterým se říká Zvěrokruh.
Ťuká na mé nedočkavě orosené okno  ozdobené ledovou květenou.¨Jen, pojď, má tichá, bílá noci plná kouzel; Buď vítána."
Těším se co mi bude vyprávět ze svých cest krajinou roku. Její příběh připomíná tajemnou báj...
Ano; bylo to strašně moc dávno, když jsem se narodila ze dna moře- věčnosti.
To se do sebe zamilovala Zem a Nebe
Maminka Zem byla laskavá,tatínek z nebeských,nadoblačných výšin byl přísnější, ale spravedlivý.
Chtěli ze mne mít vládkyni světa.
Jenomže, uprostřed sebe měl otec žhavé slunce v podobě srdce, a to si usmyslilo, že  svět kolem je příliš tmavý a vykouklo...
...a narodil se den.
Co si měla maminka Zem počít? Ptala se tatínka jak  na nás, abychom se nehádali.
Moudrý nebeský otec rozhodl:" Noci patří tma a dnu patří světlo. Oběma dávám do vínku spravedlivě rozdělený čas- jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost a zimní návrat ke světlu."
"Dnes tedy vrcholí má vláda:" dopověděla noc.
"Přeji si, aby byla krásná, vznešená oslava než se od vás budu opět vzdalovat do dalekých vesmírných poutí než přijde nazpět čas mého opětovného návratu k vám jak tomu činím už staletí. Neporaňte mne, prosím..."
Pohlédla na mne vyčítavě.
"Vánoce přeci nejsou pouze o konzumaci a lesků věcí movitých. Je také vzpomínkou na mou pouť mezi vámi." dodala a na souhlas se rozblikalo tisícero hvězdných svící.
Zastaděla jsem se jak se snažíme tu její krásu přehlušit naší nabubřelostí.
A přitom je to ona, pořád ona: Skromná a přitom vznešená svým jsoucnem.
Náš čas se láme k jejímu odchodu.
Naposledy za ní pohladím kvítím z ledu obrostlou okenici za níž dohořívají hvězdné svíce.
Přichází den. Žhavé srdce na obloze rozestírá koberec po obloze kudy odešla za obzor - dlouhá bílá noc.
Dobrou noc lidé tohoto světa! Dobrý den všem kdo se probouzíte!

Maminko, spíš?

Je jeden les a v něm paseka
na pasece palouček a na paloučku...
... Kdo to spí? Kdo to sní uprostřed spadlého jehličí?
Maminka bachyně se právě oddala spánku, chvilku se poddala snění;
Maličký drobeček říká si:"Maminko, že nejsi k probuzení?
Vždyť už tu sluníčko poslalo pozdravy jitřím obláčkům
ať jen si vyběhnou na nebe hráti na honičku!
Maminko, probuď se na chviličku...
..slibuji, že zlobit nebudu ani maličko
jen honit paprsky kam že je schovává sluníčko
do kterých skulinek na mezi.
Maminko, pojď si hrát, už brzy bude čas snídání;
pověz mi- jak se zahání hlad?"
Maminka bachyně po očku sleduje to svoje maličké nezbeďátko,
zvídavé, bojácné, hrdinně všetečné děťátko,
dárek to nebeský co se jí narodil:
Nezbude než se probudit a jít učit tohleto divoké pacholátko co jí život naučil;
jak že se neztratit, co se dá ulovit, kam slunce schovává paprsky
kam vítr odnáší stlaní...
..."Drobečku, chviličku jenom odpusť mi spaní."

O Smůle a o Štěstí

Byla, žila jedna Smůla a bylo, žilo malé Štěstíčko:
Smůla obývala veliký kus země, byl bahnitý, trnitý, špinavý, smrdutý.
Byl ale kousíček louky, kde všechno kvetlo a vonělo, a tam bydlelo veselé a hravé Štěstí.
Oba si své obdělávali po svém. Zatímco Smůla, lenivá a zlolajná se líně rozvalovala, Štěstí poletovalo a zušlechťovalo své území,; tu na něj nastlalo bělostného, nebeského peří a ukolébalo ho k odpočinku, tu ho polechtalo zlatými prsty a nasázelo na něm tisícero kvítí, vytáhlo z pramínků modravých krůpějí a rozlilo je do potůčků, pomáhalo plodům k dozrávání, ke sklizni...
Jednoho dne ale závistivá Smůla, které už nestačilo její zabahněné území, pronikla až na územíčko Štěstěny, která rozkvetla do krasavice ke které se rády slétali mnozí motýlové, ptáci...
...a Smůla hned začala tuhle krásu zabírat pro sebe.
A všechno kolem začalo pod její lenivou vládou opět chřadnout, vadnout, bláto se rozlévalo kde se dalo, potůčky nabyly černé barvy, protože sama voda v nich byla zakalená.
Štěstěna byla rázem to maličké, nemocné batolátko, Štěstíčko.
Jenomže, Štěstí má opravdové štěstí- je mu dán do srdce obrovský dar- láska - pramen z něhož pije sám Život.
Také bylinky a všichni kolem, o  něž se celý rok pečlivě Štěstěna starala se začali starat o ní. Sluníčko vysušovalo bolavé, hnisavé fleky, déšť se snažil být milosrdný, když smýval kaluže....
...a Štěstíčku se zase začalo dařit lépe a lépe a rostlo a sílilo do krásné, spanilé Štěstěny, kterou tolik miloval Svět.
Smůla, ta pod svou závistí byla stále menší a menší až se schovala do hlubiny lesa a tam brblala jako mokřadlo.
Inu, tak už to na tom světě chodí.

Kdyby nebylo Smůly, nepoznali bychom jak moc potřebujeme Štěstěnu s její krásou a jejím obětavým srdíčkem