Odkud se snesli koně

Koně žijí s lidmi už hodně moc dávno
Provázeli rytíře při turnajích, krále vozili kočáry, šlechtice i pocestné v sedlech...
Koně zkrátka plnili lidská přání, byli lidem, společníky a pomáhali jim snášet lidský úděl v samotě i v společnosti. Prací i zábavou vraceli lásku, které se jim od lidí dostávalo.
Platí to podnes, že jsou společníky a snáší s lidmi
dobré a zlé.
 Jenomže, kde se vlastně koně na tomto světě vzali?
To už je tak dávno, že si to lidé vůbec nemůžou pamatovat.
V pradávné době, když Zem ještě byla velikým ostrovem  veprostřed vesmíru, proháněli se koně v podobě oblak nebeskými pláněmi. Shlukovali se do stád a zase se trhali v jednotlivce. Byli bujní a svobodní.
I stalo se, že jednou se dva bujní koníci objevili  na Zemi, kam v letu doběhli. Zrovna byla rozvitá do stera kvítí a svěží trávy plné rosy.
Právě ji totiž probudilo svítání.
Vyhladovělí koně ochutnalo manu jinou než z nebeské pláně. Voněla stejně jako byla chutná. Proto se jim na Zemi zalíbilo a už nechtěli zpátky, do nebe.
Když další oblační koně zahlédli jak jsou ti dva na zemi spokojení, také se snesli doprostřed louky. Najednou byla plná koní. Byli jako ta oblaka, bílí, grošovaní a černí. Řada z nich po příchodu na Zem nabrala barvu písku a hlíny.
Byli svobodní a bezstarostní, dokud byla louka v květu.
Jenomže, po létu přichází podzim, kdy tráva na zemi zavadá a po podzimu se zem přikryje sněhem.
Koně se ukryli pod vzrostlé stromy a snili o nebeských pláních. Jenže dobrou pastvou už nebyli tak lehcí a nemohli nazpátek. Tak jim nezbylo než smutně čekat na jarní tání.
To trvalo několik let. Koně už si zvykli na střídání času, ale i tak jim bývalo v zimě smutno; měli hlad a nebylo jim nejtepleji.
Najednou se objevil v krajině člověk. Pokácel několik stromů a postavil chýši. |Nebyl to ještě dům, ale chýše, která se domu měla podobat.
Koně se zvědavě přiblížili až je člověk zahlédl. Podivil se jak jsou velcí a jakou asi mají sílu. Přizval je k sobě, ale koně se nejdřív báli. |Tak si ochočil pomalu toho prvního, nejstaršího a nejzvědavějšího. Dobře si všiml co má rád a nachystal mu plnou maštal trávy. Trávu požal a usušil na horší časy.
Koňovi se u člověka zalíbilo a přivzal svou družku. Člověk postavil potom chýši i jim.
Tak rostli vedle sebe, vychovávali si společně děti a jejich děti už jen pokračovali a pokračují v soužití. Naučili se spolu hodně věcí a je jim spolu dobře.
Prý stejnou cestou přišli na svět také ovečky. Přivedli je prý beránkové.
Nevěříte? Podívejte se do oblak kolik se jich tam stále ještě prohání!

Pohádka o Pohádce

Jak jen je to, pohádko?

Pohádka o Smůle,/ proč se lepí na paty

   To býval v jednom hlubokém lese jeden velikánský, statný strom, který byl králem svého lesa. Měl o všem přehled, protože byl z nejvyšších a proto byl také z nejmoudřejších.
   Stalo se, že do krajiny lesa vtrhli lidé a káceli strom za stromem jako vojáky chránící svého krále. Některý strom porazili snadno, s jiným museli urputně bojovat.
  Když to viděl král lesa, začal tajně plakat a chřadnout: Taková porážka jeho království, a on je tak bezmocný! Nic na ty lidi neplatí....
   A lidé nelítostně dál les plenili tak dlouho, až je cesta zavedla k samotnému lesnímu králi. Pohled na něj je zastavil. Větve, kdysi tak mohutně zelené, plné jehličí visely smutně dolů a jehličí opouštělo tělo větví celé zešedlé. Tělem se rozlévaly slzy, které nebyly obyčejnými kapkami vody, co stéká z lidských očí, ale smolnatým zlatem, které připomínalo lidem jejich touhu po bohatství.\A toto zlato mělo zlou moc, že člověka olepilo až se nemohl hnout.
  Smůla se v proudech rozlévala krajinou, až se lidé v kácení museli přilepeni zastavit. Přišel čas zamyslet se nad stromy- jakou paseku  za sebou zanechali.
   "Pověz nám, lesní králi, jak vše napravíme?"
    "Jediná cesta ze smolnaté země je, že posbíráte mých semínek, zasadíte je do země, vytvoříte školku pro mé semenáčky, budete přilévat vláhu, aby mohli vzrůst mé nové děti...."
   Lidé to slíbili a hned se dali do díla. Když brzy nato začaly růst nové semenáčky, lidé viděli, že je opouští i smůla, a že vlastně ani smůla není tak zlá. Má léčivou, uzdravující moc. Snad proto je také zlatá. A přeci je tohle zlato vzácnější nad zlato.
   OD TÉ DOBY KAŽDÝ ČLOVĚK, KTERÝ ZNÁ CENU SMŮLY RÁD ZA KAŽDÝ PORAŽENÝ STROM VYSADÍ NOVÝ.