pohádka o veverce

Byli, žili v jedné aleji, která splývala s nedalekým lesem a zároveň s cestou do školy, v podlesí, táta veveřák a maminka veveřice. Měli tam ve větvích svůj pelíšek a měli se v něm rádi. To všechno ale trvalo krátce, jen co slezl sníh.
Pak se stalo co se muselo stát; na svět přišly malé, roztomilé veverky. Dva to byli  byli kluci a jedna byla  holčička.
Jak to tak u veverčáků chodí, milý tatínek, který měl rád svůj klid , když viděl to nadělení pospíchal se honem schovat  do hlubokého lesa.
Maminka se naopak svých dětí nemohla nabažit.
Poctivě je krmila a ošetřovala, až začali, všudybílkové, být neposední.
Už jim nestačilo co jim maminka snášela do doupěte,vystlaného vonícím mechem a listím, ale zvědavě koukali z domečku na větvi kam to ta maminka odskakuje.
Kluci, lumpíci se  hned, brzy po ní začali opičit, ale maličká Zrzečka ne a ne po Rezáčkovi a Rezkovi. Seděla v hnízdečku schovaná a radši doma poklízerla než se maminka vrátí.
I stalo se, co se muselo stát. Krajinou šel stařec, Podzim a trhal listí ze stromů a rozhazoval je kolem po zemi, po cestě.
Lidská mlíďata se vrátila z prázdnin a pokukovala při cestě do školy zda uvidí ty uličníky co jim v aleji shazují kaštany a žaludy.
Jasně!
Každé ráno na ně Rezáček nebo Rezek jukli, a honem, honem zmizeli hrát si hlouběji do lesa.
Brzy ale uprostřed lesa objevili nová dobrodružství a na maminku a Zrzečku zapomněli.
Jednoho dne už přišel čas, kdy řekla maminka Zrzečce, "Jsi už veliká holčička, musíš se o sebe postarat sama, já už nemám tolik sil"
Nedalo se nic dělat.
Zrzečka musela jít hledat zásoby pro sebe a pro maminku.
Skočila na cestu  nasbírat na zimu žaludy rozházené strejdou Větrem a....
...právě tenkrát jsme jí potkali. Sedli jsme si k ní a ona nám o tom všem vyprávěla.
Brzy se ale omluvila a pospíchala za maminkou.
Nedivte se. Nasbírat si zásoby než napadne sníh, to není jako jít do lidského obchodu!
To je jaro, kdy stromy krásně vykvetou, léto, kdy je čas hrát si, podzim, kdy se pracuje a zima, kdy se většinou spí a sní o jaru.