Avatar:píseň o pohádce:
Matka Zem se jedné noci poddala opět Vesmíru;
byla to noc nepokojná, stejně jako její srdce, které rozlévalo příboj
vysoko, vysoko k nebeskému souznění;
pleskal o skalnatý břeh a nemohl výš.
Zlobil se na svou mateřskou náruč
zatímco hladina vesmíru sestupovala
do jejího konejšivého klína.
Lidské plémě zabrané do svého žití nevěnovalo pozornost
stavu. Možná cítilo nepokoj,
ale oddávalo se životu, který neslo na svých bedrech..
Co je mu po neživotném?
Najednou se Zem rozevřela;začínalo svítat
To se vracelo slunce. Hřích byl dokonán:
Sutiny lidských důmyslů pohřbívaly těla a
a krajinu.Bůh viděl a mlčel.
Odsouzenci k novému životu začali sbírat zbytky
včerejšího života: Bůh stále mlčel
zatímco slunce putovalo do západu; jako by vše Bůh opouštěl.
Zatím krvácející matka polykala zlo,
kterého se dopustila krajina.
Obloha konejšivě přikrývala chaos.
Stojím na břehu rozhodnutí.
Jestliže by Bůh odešel, nastala by tma.
Zem, kterou vesmír obtěžkal ale čeká zas a znova
na jeho lásku: Nejdřív ale musí očistit své lůno od špatného.
A to my, lidé nikdy, nikdy nepochopíme.
...to vám ale uběhlo času, že už ho nikdo nespočítá...
Bylo to totiž tak pradávno, že všude na světě byla jen zima a led. Lidé, kteří v té době žili neznali slunce a světlo.
Až jednou...
...Do ledového království nakouklo slunce. Postupně rozhrnulo svými paprsky tmoucí tmu , a jakoby vytvořilo prvotní zrcadlo.
Do jeho záře vstoupilo bílé jiskření a celé nebe tím hned zezlátlo.
Lidé, polekáni světlem se utíkali skrýt do jeskyně.
Jenom jediná, bledá a krásná dívka zůstala zvědavě hledět do té krásy.
Slunce jí oslovilo a jí studem zčervenala líčka. Také její dosud havranovité vlasy začaly prokvétat zlatem.
Slunce jí tělo obléklo tělo do zelené sukénky a ona celá se roztančila.
I požádalo jí Slunce o ruku;
Zvědaví lidé se začali rozhlížet po té nevídané kráse.Dostala jméno Pampeliška.
Nikdo už si nevzpomene, kdo jí prvně pojmenoval.
Tak také poté Pampeliška spolu se Sluncem rozdávala lidem teplo a světlo. Zima se pod jejich dotekem začala rozpadat, až nebyla než prameny vody, které se roztekly krajinou. A kolkolem se rozeselo plno dětí, podbělíčků.
Tak šel čas.
Jenomže; Slunce je veliký poutník. Putuje světem od východu do východu; občas zmešká čas, a to se vkrade do krajiny posedlá zima. Vše umoří.
Chudák pampeliška čeká a čeká, až zavadne, zatáhne se pod zem.
Zakletá princezna, kterou dnes předběhnou nejdříve její zvědavé děti....
A přesto je jich rok od roku víc a víc.
A kdo byla ta dívka, která se oddala Sluníčku? No přeci Sněhurka!
