Pohádka pro neděli

"Táto, mámo, vstávejte, je neděle!" rozeznělo se tuhle ráno svítáním. Sluníčko totiž polechtalo dětem paty, asi si už chtělo hrát.Ale mamince a tatínkovi se nechtělo na rozdíl od dětí vstávat ani potom, když je políbilo na tváře. Zdály se jim totiž moc hezké sny.
"Co teď?" zeptaly se děti sluníčka. To je ale pěkný vykuk, hned si vědělo rady. Prý že pozve pohádku.
A hned sáhlo do obláčku a...
Hup! Mezi děti se sneslo na sto barevných balónků a začaly si s nimi hrát na žongléry. Potom nad nimi postavily barevnou duhu a pozvaly je, ať po něm přejdou do nebe, ke sluníčku, že si budou hrát tam. Dětem se to zalíbilo; kdo z jejich kamarádů byl na návštěvě u sluníčka?
Panečku, nebe je velikánské moře, které připomíná jejich rybník kam se sluníčko občas přijde vykoupat. Oblaka jsou vlastně plachetnice, každá jiná, jinak veliká. Každá z nich veze stejné barevné balónky jaké postavily u nich doma most po kterém došly děti ke sluníčku. Děti si je začaly posílat z plachetnice do plachetnice a pak je napadlo, že jsou jako sněhové koule a začaly se koulovat. A co takhle postavit  sněhuláčky?
Když konečně maminka otevřela oči  a podívala se z okna honem údivem budila tatínka.
"Podívej, taťko na tu krásu, nebe je plné barevných sněhuláků!" a rozeběhla se do pokojíku vzbudit děti.
Jenomže děti v postýlce nebyly, jen mozaikový most do nebe složený z bublinek, které byly jako pouťové balonky...
"Taťko, děti nám odneslo sluníčko po duhovém mostě! Co budeme dělat???"
Tatínek, který právě otevřel oči dokořán řekl, že se nemusí maminka bát. Že jako kluk byl také u sluníčka v nebi, proto za nimi půjde a přivede je zpět. Ať zatím uvaří oběd a nebojí se o ně.
Vstal, oblékl se jak se sluší ke sluníčku a rozeběhl se duhou.
Na nebi usedl do nejbližší plachetnice, vytáhl duhový balonek jako stožár a ten ho nesl sněhulákovým mořem za dětmi. Vedl je jejich nedaleký smích.
Za chvilku už byl u nich. Chtěl dětem nejdřív vyhubovat, že rodičům neřekly kam jdou, ale pak si vzpomněl, že se mu a mamince zdál zrovna pěkný sen, když je také sluníčko budilo ať si jdou s ním hrát a tak se k dětem přidal a mamince poslal okenicí toho největšího duhového sněhuláka, aby jí nebylo zatím smutno. Sněhulák jí do okna namaloval krásnou sněhovou růži a pak ještě jednu a ještě jednu a...
...vtom ucítil vonící polévku jak ji maminka stahovala z kamen a kuřátko z trouby se do ní připletlo, aby vzkázal ke sluníčku, že už je čas oběda.
Také tatínek a děti ucítili jak voní chystaný stůl a zamávali společně sluníčku, že zase některou neděli přijdou a vezmou maminku s sebou.
Také sluníčko jim zamávalo, že se na ně bude těšit a začalo se kutálet k západu.
Jakmile přeběhli nazpět do pokoje po duhovém mostě, ten roztál a všichni se začali dohadovat zda se jim to zdálo, byla to pohádka nebo sen?
Tatínek s dětmi věděli své; maminka jim to musí uvěřit. Určitě jí ale příště vezmou s sebou.

Strašidelná lesní pohádka

Říká se, že kdo se bojí nesmí do lesa; ale nevím, jestli o tom ví strašidla. Právě jsem totiž potkala v pralese ty dvě tuhle co to nevěděla a jistojistě v ní proto zabloudila., byla schovaná v lesní houštině
Seděla tam schoulená vedle sebe a kdyby je nepolehtalo sluníčko vypadala by jako zapomenuté pařezy. Bylo vidět, že v noci plakali, protože se kolem nich válely perly ze slziček.
"Ahoj, strašidla, co tady strašíte?" zeptala jsem se a to smělejší, celé  umouněné si přes slzy vzdychlo:
"Zabloudili jsme a teď se bojíme, že nevíme kde bydlíme"
Já se zeptala jak se to stalo a ono kurážnější mi začalo vyprávět
"To kdybychom věděli, to by bylo hej; prostě přišla bouřka a z nebe se snesl dlouhý had blesku a silně to zaburácelo. Najednou se ke mně snesla tahle bělostná pavučinka. No, neochraňte jí, tenoučkou, před zlým vichrem, který se kolem nás hnal a bral si všechno co se mu líbilo s sebou.
To vichra rozzlobilo, že chci vzdorovat a taky mne zdvihl od země; musel jsem k sobě přivinout pavučinku o to víc. Ale o to víc jsme se o ní prali. Koukej jak je křehoučká, vždyť by ji potrhal!" odpověděl Šmoulinec- tak se mi představil a hladil Pavučinku po její průhledné hlavě.
Ano, Pavučinka byla celá průhledná, jakoby utkaná z bělostných nití, ale Šmoulinec byl takový starý, ušmoulaný pařez a já nevěděla jestli od přírody nebo od toho jak se v noci rval z vichrem.
On zatím pokračoval ve vyprávění; "když jsem konečně vichra porazil a on si to letěl hvízdat o kus dál a odnesl s sebou ty hrozné blesky a rámus hromů upustil nás právě tady, nevíme kde. Kolem nás bylo rázem obrovské ticho a veliká tma. Až později přicházely první hvězdičky nahlédnout kdo jsme a pak putovaly zase dál.
Copak já, ale Pavučinka se hrozně bojí a pláče a pláče. Proto je tu tolik perel, že vylezly i zvědavé kloboučky hřibů . ty perly jim chutnají, hele jak rychle z nic rostou! Jen aby nás pak nesnědli také."
"Myslím, že ne, " povídala jsem těm dvěma vystrašencům, abych je uklidnila.
"Jenom na houbaře si dejte pozor, vyhledávají  houby, ale mohli by vám také ublížit. Konec konců tenhle domek v  houštině vůbec nevypadá špatně; podívej, máte tu mechové koberce, sluníčko k vám nakukuje, aby vás zahřálo, stříška z větví vás ochrání před deštěm a větry..."
...a najednou se Pavučinka prvně usmála, celá zrůžověla od červánků a přivinula se k Šmoulincovi.
Zlá pohádka je u konce. Na světě je krásně...
Tak  akorát nevím, rozezpívali se oni dva a probudili ptáky? Nebo tomu bylo naopak?

O jedné panence

 Byla jedna panenka. Bývala moc a moc hezká, když přišla do prodejny hraček. každá holčička o ní snila, ale ona čekala až na tu jedinou holčičku, která bude mít narozeniny a maminka s tatínkem jí splní její přání, když na ní Ježíšek zapomněl.
konečně přišel ten veliký den a vedle dortu seděla na stole s mašlí a mrkala s úsměvem na svou novou malou maminku. Jmenovala se Kačka a z panenky měla velkou radost.
Panence dala jméno Madlenka, jméno, které zaslechla v pohádce o sestřičkách a která se jí moc líbila.
 Maminka Kačce přidala pro panenku Madlenku kočárek do kterého ušila krásné peřinky a upletla deku, aby Madlence náhodou nebyla zima.
Kačka a Madlenka tak měly před sebou krásný společný rok her. Ke kočárku jim přibyla kuchyňka, aby si společně mohly vařit, maminka naučila Kačku háčkovat Madlence šaty a Madlenka je doprovázela na nedělních vycházkách i výletech.
Pak ale nastala ošklivá změna. Kačka musela začít chodit do školy a proto se rodina z domku na vesnici odstěhovala do města. Panenka Madlenka se náhle ztratila.
Do domku přišli noví lidé. Byli bez dětí a o panenku nestáli, zahodili jí do houští kam odhazovali odpad, aby nemuseli platit za popelnici.
Hromada nad Madlenkou rostla až se panenka propadla pod zem jako do hrobu. Upadly jí nohy. Madlenka smutně zavřela oči a zdálo se, že tak smutkem usne navěky.
Do domku ale přišli noví lidé a začali dům uklízet a s ním i okolí. Při úklidu se tak objevilo i tělíčko panenky.
Paní domu se hned panenky ujala a očistila jí a dala jí jednu nožku jako náhradu za dvě ztracené. Stal se tak zázrak a panenka otevřela oči a usmála se a zašeptala "...děkuji, budu vás za to doma hlídat."
"Není zač." řekla paní. "Budeš teď mojí holčičkou" řekla a hned panence ušila nové šaty, aby jí nebyla zima.
Od té doby spolu hospodaří na zahrádce. Panenka Madlenka hlídá zahrádku a když paní domu usedne vypráví si pohádky. Třeba tuto, nebo tu co napsal pan Čapek pro pejska a kočičku, jak ti našli také panenku.

Jen tak

Sedl si tuhle u mne v kuchyni na parapet, jako by se nechumelilo, skřítek: A hned začal hospodařit.
Jen tak tak, že se mi nepřipálila kaše....
Jen tak, že se mi dovařila vajíčka...
Jen tak tak, a přišla rodina na oběd.
"Jak jste se měli?"
"Nic moc.  Venku je to jen takové nějaké..."
Skřítek na parapetu se směje a kope si nožkama o nožky v pruhovaných ponožkách a pohazuje střapatou čapkou. "Tady je mi dobře. Všechno je tu jen tak, nic doopravdy."
Děti ho naštěstí nevidí. Tomáš, zklamaný ze školního výletu si zalezl k počítačovému, virtuálnímu světu a Barča si šla malovat své obrázky.
"Nepůjdete ven, za kamarády?" ptám se dětí, ale ty kroutí hlavou, že ne. Tam že je nebaví.
Jen tak sedět doma je prý zábavnější.
Skřítek jak to slyšel hned seskočil z parapetu a hajdy k nim do pokoje. Bude s nimi větší zábava než se mnou co ho vyhání. "To víš, žádné jen tak- jen doopravdy."
"Jen tak je lepší" oponuje skřítek. "Když  je něco jen tak, tak to stačí. nemusíš se za ničím honit..."
Děti  měli skřítka Jen tak moc rádi; jen tak uklízeli, jen tak se připravovali na zítřek do školy, jen tak se umyly. jen spánek byl silnější než skřítek, ten je přemohl .
Seděla jsem nad knížkou a snila jsem zda nemá pravdu, zda není lepší dělat věci jen tak.
Skřítek mi přinesl kávu - jen tak uvařenou: Brrrr, to nemyslí vážně!
Přidal mi buchtu co se snažil mne uplatit. Byla jen tak upečená, oslazená, nic moc.
Nechám ji dětem k snídani, aby věděly jak vypadá jen tak pečená. A přidám jim jen tak naházené oblečení co si uklidily, nic jim rovnat nebudu. Řekla jsem si a usnula. I mne přemohl spánek.
Skřítek se začal nudit a odplížil se.
Ráno děti koukaly kolik tu zbylo jen tak poházených věcí. jenom skřítek scházel.
Já si oddychla a myslím, že i děti.
"Mami, nepouštěj už sem toho skřítka, udělal tu parádní bordel" přikývla jsem.
Už nikdy žádného Jen tak!

O Kdybískovi

Kdoví kudy proklouzl domů k Nepořádníkům. Možná ho přinesl ve svém kožíšku pes Lumpík, možná že vlezl mamince do nákupního košíku; možná že si sedl vedle tatínka, když se vracel z práce domů. Třeba si sedl za límec Haničce, když šla bruslit; také Otík si mohl Kdybíska chytit, když se vracel ze školy.
Prostě, jednoho nedělního rána, když se nechtělo vstávat přestože sluníčko mrkalo do okna olepeného ledovými květy vyskočil první ze zahřátého pelíšku a hned začal převracet vše co mu přišlo do cesty...
"Mami, tati, vstáváme! Máme hlad! " volali děti z pelíšku.
Maminka s tatínkem ale děti neslyšeli, protože jim Kdybísek šeptal: "Nevstávejte, venku je zima a fičí tam vítr. Děti jsou zalezlí v iglů z peřin."
Maminka se ale nedala zviklat, měla děti ráda a věděla, že po noci budou mít hlad. Šla jim udělat snídani. Jenomže nevěděla, že Kdybísek si schoval rohlíky na horší časy.
"Kdybyste ty rohlíky uklidili..." vzdychla si maminka, když je hledala. Nenašla je. Musela udělat alespoň palačinky. Marmeláda  byla ale vylízána Otíkem, tak nebylo čím je namazat.
"Kdybys je udělala naslano, byly by lepší" šeptal jí Kdybísek.
Maminka se nedala zviklat." Udělám je půl na půl" odpověděla a polovinu začala sypat cukrem s tvarohem, druhou ozdobila šunkou a strouhaným sýrem.
"Vstávat! Snídaně je na stole!" zvolala, když udělala kakao a uvařila kávu.
"Co kdo bude dneska dělat?" zeptal se tatínek při snídani.
"Jdeme ven, sáňkovat!" volaly děti.
Tatínkovi se to líbilo. Mamince ale ne. musí jim uvařit, umýt nádobí...
"Kdybys šla s nimi, nemusela bys nic dělat. "šeptal jí Kdybísek a tulil se k ní.
"Ty můj rozoumku" odpovídala mu maminka v myšlenkách "kdyby ryby byly chyby, nemusely by jíst ani moje děti. Kdybychom museli topit neměli bychom teplo, kdyby nikdo nezatopil;  také další kdyby u mne neuspěje. Víš co? Jdi se s nimi proběhnout než si to tu všechno v klidu udělám. Budu mít alespoň klid na práci."
Kdybísek byl hned pro. maminka mu připadal přísná, žádná legranda s ní nebude. Zato s dětmi a tatínkem, který vzal s sebou i Lumpíka. Panečku, s těmi se vydovádí!
A taky že ju, ano. Za chvilku už znělo: "Kdybych nechal Lumpíka doma nemuseli jsme ho hlídat."
"kdybych si nezapomněl rukavice nezábly by mne ruce."
Lumpík ale upřel na tatínka svpé oči, že bude tím nejhodnějším psem a Otík si utíkal zpět pro rukavice, tak bylo hned o kousek kdyby méně.
"kdyby víc mrzlo mohli jsme se klouzat; a ty sis narazil nos i bez klouzačky...Kdybys byl víc pozorný..."
Jenomže sotva došli na kopec za město nějak na Kdybíska zapomněli. Všude bylo veselo a tolik lidí a dětí, že se Kdybísek ztratil. Bál se, aby ho nezašlápli, proto se schoval do houští.
Když se vrátili na oběd, rozesmátí a s rozzářenými tvářemi, měla maminka naklizeno a byla veselá jako oni, protože se jí vše povedlo jak chtěla.
A kde máte Kdybíska? ptala se jich.
"Koho???" divili se všichni.
"No toho skřítka co s námi snídal; ale to je jedno, hlavně, že jsme v klidu." oddychla si. Hlavně, že už tu nezlobí.
Kdybísek se zatím styděl v houští jak se mu zas nepovedl zlý skutek a rozhlížel se ke komu lepšímu by se přitulil

Jak utekli skřítkové z pohádkové knížky

Byla jedna knížka, ta knížka patřila  naší Mařence, která měla navíc plno hraček, že se v nich knížka ztratila. Ležela zapomenutá na dně krabice a obrázky v ní tlačily listy  stisklé k sobě, až se skřítkové rozzlobili a vysoukali se ven. Zrovna bylo ráno a Mařenka pospíchala do školy, ani nestačila  dojíst snídani.
Všudybílků rodina, jak se jmenovali skřítci přelezla všechny hračky jako staré známé a vylezla na stůl, kde  to tak vonělo, že se otevřeným oknem prodrali záclonou i čmeláci a  zvědavě okukovali do čeho se pustí.
Pozdě: Všudybílkové byli rychlejší, Aminka už se ubytovala v sušenkách, Aninka se vrhla na limonádu, Adýsek si ukradl loupák, sotva ho ale unesl!
 Jediná Adélka se zahleděla na velký list pomalovaný písmenky: Sla- bi- kář-A- B-C-D...
Panečku, než tohle přečte bude Mařenka zpátky!
A taky že byla. Pěkně se podivila nad nepořádkem na stole.
Adélka se jí  hned ptala co je na tom papíře, že to nemůže přečíst, tyhle písmenka, že nezná.
Mařenka odpověděla:"Máma má  mísu, my máme maso, My se máme"
A hned jak dočetla si vzpomněla, že maminka už za chvilku také přijde a bude se zlobit.
"Nedá se nic dělat, musíme to tu uklidit a vy musíte nazpátek do pohádky."
Všudybílkům se moc nechtělo, ale když jim slíbila, že už je nedá na dno krabice, ale občas je pustí ven dali si říct. Beztak už byli unavení.
Dobrou noc...

O myšce co ráda vařila

Byla, žila myška v domku babičky a dědečka
Rádase jim dívala do dížky a do hrnečku a ochutnávala z talíře. I stalo se, že jí chutě přivedly k poznání, že by si mohla také sama uvařit.  Stačilo k tomu, když babička k dědečkem odešli do města, do divadla. Chytrá myška co dávala pozor jak babička vaří dokutálela vajíčko, rozbila jho do misky,  šikovně vlila mléko z hrnečku a dírkou v díži  vsypala mouku do těsta na lívance. Potom velkou lžící vší silou míchala a míchala, aby jí pak nalila na rozpálenou pánev těsto, to otočila.....
Ufff, byla to fuška, ale ta dobrota potom!
Když se dědeček s babičkou vrátili podivili se co je to za bordel kolem plotýnky. pak ale zahlédli znavenou myšku spící u talíře s maličkou palačinkou, která zbyla.
"Chudinka, měla hlad" řekli si
"Ale že je šikovná, docela se jí povedly." pochválili ji
Jak myšku dědeček pohladil vzbudil jí.
"jejdana!" lekla se přistižená při činu.
"To ty sama?" zeptala se babička
"Sama, moc ráda bych vařila. Je to moc dobré."
"Ráda tě to naučím, aler musíš mi slíbit, že se od nás pak odstěhuješ."
To se myšce líbilo a kývla na souhlas.
"Dědečku, musíš obstarat pro myšku malé nádobíčko, aby to na ni nebylo tak těžké.
"Však po Marušce zůstala malá kuchyňka, a je vyřešeno:" odpověděl dědeček a hned se pro něj rozeběhl na půdu.
"To je krásná kuchyňka" vzdychla si myška, když vše snesl z půdy.
A dali se do společného učení. Co dělala babička to i myška.
Za chvilku z myšky byla zkušená hospodyňka.
!"Je čas odejít" řekli babička s dědou. Děda vzal kuchyňku a přestěhoval ji myšce, které začali říkat Amálka na konec zahrádky.
Amálka byla spokojená. uměla víc než chtěla. Časem si otevřela myší cukrárnu U Amálky kam se scházely všechny myši z okolí.A u babičky a dědečka zase vládl klid a pořádek nejenom v kuchyni.

Babiččina pohádka na dobrou noc

Usedla babička  do křesla
Jeníček vlezl si do postýlky
- vzbudila babička strašidla z knížky
Jeníček stuli se i k peřině medvídka
"O čem je, babičko dnešní pohádka?
" O černé tmě co spolkla slova, můj malý kloučku"
...a potichoučku vytahuje ze tmy slovo za slovem
strašidlo  přestává být strašidlem
I hvězdy na nebi spolu s měsíčkem jsou zvědavé
jak to dopadne.
Babička čte, a Jeníček už bloudí v pohádce
 postýlka je koníkem a nese ho krajinou
"Houpy hou, medvídku, houpy hou
...až projedeme černou tmou a pochytáme zpět slova
 co babičce utekla do noci, vrátíme  hvězdičky do svítání
pak opustíme spaní:
Babičko, probuď se, začíná hodina svítání!"

Divoženka co utekla z pohádky

Byla, žila jedna knížka a v té knížce jeden list
 na tom listu obrázek s lesní divoženkou.
Byl, žil jeden čtenář co miloval pohádky
 a knížku nosil stále s sebou.
Tak se také stalo, že si vzal knížku s sebou do lesa a četl a četl, až usnul...
Než usnul dočetl se právě k obrázku s onou divoženkou.
Co to kolem voní? Les!
... Divoženka vyskočila z obrázku.
"Tady jsem přeci doma!" Knížka se zavřela a zaklela pilného čtenáře do pohádkového listu zatímco Divoženka se vydala svým královstvím hledat bratříčky elfy a ostatní skřítky.
Nikde nikdo?
Nedá se nic dělat, kamarádi jsou zavřeni se svým čtenářem mezi písmenky. Je čas se za nimi vrátit.
Ještě chvíli, chviličku Divoženka přemýšlela co má udělat, ale večerní chlad rozhodl za ní. Zafoukal vítr na pomoc, našel ten správný list a...
Divoženka byla zpátky na obrázku a čtenář se rozloučil s kamarády v knížce, zavřel jí a vrátil se s ní domů.
Snad se mu zase někdy podaří  vrátit se do pohádkové říše a Divožence se projít milovaným lesem.
Dobrou noc, přátelé,nezapomeńte také vy projít svoji pohádkovou knížkou a pusťte rovněž její postavičky se proběhnout, třeba jen vaším snem.

Dědeček vypravuje

To bylo tak:

vy, děti co se dopředu bojíte; já a babička jsme byli velcí asi jako vy. Byla jedna perníková chaloupka a my dva jsme byli chudí, že jsme si chodili do lesa sbírat jahody, které jsme měnili za krajíc chleba u selky.
Jednou jsme ale v lese zabloudili až jsme se potkali právě u té perníkové chaloupky.
V té chaloupce ale bydlela zlá babice, která si na své chaloupce z perníku zakládala. Ta nás hnala, že jsme jí poprosili o kousek perníkového došku a možnost ohřát se u pece, která voněla perníkovou pečínkou!
Já byl ale statečný a nedal jsem se. Řekl jsem jí, že za ohřátí jí naštípu tu velkou hromadu dříví za chaloupkou. babice si dala říct, jestliže jí babička za to uklidí chaloupku, protože ona na to nemá čas.
Babičce se ale v chaloupce nelíbilo a hodně moc se bála. všude vysely dlouhatánské pavučiny, honily se myši, pod oknem se plazil zatoulaný had a u komína spal netopýr. Také sova sedící uprostřed místnosti místo světla jen koukala a houkala kdo vpadl do světnice.
Za chvíli si ale přišla pro mlíčko pruhovaná kočička a za ní se přihnal pes, který měl celý zamuchlaný kožíšek. Hned se stulili k babičce, která byla vystrašenou holčičkou, a kamarádsky se jí přilísali pod nohy."Pomoz nám, dej nám najíst a učesej nás, prosíme..."
babičce- holčičce změklo srdíčko a hned se dala do česání a přidala mističek. Já jsem zatím sekal dříví. Byla to ale tupá sekyra a dříví bylo jako z kamene tvrdé. už jsem měl mozoly, ale hromada neubývala.
Když babička- holčička nakrmila zvířátka ti jí pro změnu pomohli uklidit světničku.
A najednou nastala veliká tma. My se únavou stočili do klubíčka a chtělo se nám spát...
Jenomže babice se vrátila a že musí zadělat na perníčky na pouť.
"Ale my už dlouho nejedli" zlobil jsem se.
Babice se na mne zle podívala:"Nejdřív práce, pak jídlo..."
Tak to trvalo několik dnů. Už jsem se i já začal bát, že zůstaneme zakletí v chaloupce z perníku, který nesmíme ani ochutnat.
Jednoho večera jsem před příchodem babice zašeptal babičce- holčičce: "Musíme odtud utéct, jinak tu zůstaneme navždy."
"Máš pravdu, už spadalo listí ze stromu, cestičky zafouká brzy sníh."
Jenomže kudy jít?
Naštěstí jsme získali dva velké pomocníky: pejska a kočičku. Ti nám ukázali cestu, vyvedli nás ze strašidelného lesa.
Chtěli jsme, aby se nevraceli k té zlé babici, ale oba svorně pověděli, že nemůžou, protože ona ta babice není zlá, ale opuštěná. Kdyby odešli i oni to by mohla být vzteklá a to by bylo zle i jim.
Přesto slíbili, že za námi občas přijdou.
A přišli. Byli nám dokonce i na svatbě a přivedli k nám svoje děti.
Zato my už nikdy víc nenašli perníkovou chaloupku". Že je tomu tak, Mařenko?"
"Přesně tak, Jeníčku, A teď děti honem spát, nebo ráno nedostanete perníčky!"

Sněhuláci s veselou

Zima byla, bílo bylo, sněhule se narodilo
 ke sněhuli sněhulák
Ba jo, zimo, je to tak
přišli na svět  ti dva braši
že se z luk a polí práší sněhobílý prach
Přinesli si kýblíčky, že prý stejně jako děti
 udělají bábovičky z běloučkého smetí
Koukejte se jak se třpytí, jako hvězdičky
co dívají se na ně z nebe, ptají se jestli je zebe
 na ty jejich pacičky. Vždyť jsou tolik maličký!
"Kdepak, strýci měsíci; máme šál i čepici
děti nám je nechali, když s večerem spěchali.
Nás nechali stát, ať si jdeme hrát."
"Prosím, pomoz klouzačku z kopce vytvořit

abychom se mohli také vyřádit
Budeme se klouzat z vrchu jako hejno neposluchů
 ze tvých hvězd zde skutálených cotu jedou  na saních..
Slyšíš, jak jejich smích zvoní?
Při sluníčku, náš měsíčku budem klouzat se chviličku
než paprsky sluníčka vlezou dětem pod víčka;
To pak bude jinak znít ti jejich písnička!

Knižní skřítek vypravuje

Hola, myšky, nechte knížky;
hloupé, divoženky v kožíšku, neumíte číst?

Počkejte a netrhejte, otevřu vám k listu list
a v nich nabídnu vám písmenka
co vám zachutnají jako byste jedli sýr.
Kýho výra:
Tady ta poštovní schránka značí P
Vidíte tu díru v tomto písmenku? To je O.
tento žebřík značí H
A tahle střecha pro domeček, to je zase Á.

Brzy přečtete si jako já velké slovo- Pohádka

Máme na to celou noc, co já vím:
 lidi zatím sní si...
jak si přečetli; tak ve spánku teď žijí.

Milé přítelkyně moje, čas je míjí,
jenom tyhle knížky ne.
Všechno u nich pomine,j en písmenka zůstávají.
V téhle knize kouzlo mají, že vás princeznami udělají
v myším kožíšku.
V druhé zas svět přeplujete v mojím střevíčku.
Nevěříte?
Jen si čtěte! A pak také klidně spěte,
bude se vám zdát. Co vy ve snu prožijete
budu dalším knihu psát

Nepohádková pohádka o kapříku ve vaně

Milý kapříku ve vaně; čekáš co asi bude

Dětský výlov kaprů

 a sníš si svůj rybí sen.
O čem je? O rybí panně? O kouzelné ploutvičce?
Říkáš, že se rmoutíš, že ses nechal ulovit?
Přišlo to až moc náhle.Plavali jste si v rybníce, druh vedle druha, kapříci nasazení ze sádek...
Už dopředu vás vlnky varovaly: "Dejte si pozor na lidi, nevěřte jim"
Ale copak to jde jim nevěřit, když po vás celý rok zálibně koukají, přisypávají vám to nejchutnější zatímco vy pořádáte své rybí závody a nebo se jen tak plácáte a lenošíte v hloubi rybníka?
"Bývalo pod hladinou krásně" vzdycháš si schoulený ke dnu s nadějí, že snad se vrátíš.
Je mi těžko ti povědět pravdu, kterou tušíš. Jsou vánoce, a to je čas, kdy si tě prostřeme na stůl a s láskou tě sníme jako Boží požehnání.
"Barbaři jedni" mrskneš s sebou když tě chci naposled pohladit.
Zároveň na mne pohlédneš svýma rybíma očima: " Já vím, tomu se říká osud. Dej si pozor na mé kostičky, nejez mne hltavě a každé soustíčko ze mne vychutnej. O zbytky ze mne se poděl s přírodou, vrať mne odkud jsem vzešel.."
Poslední rána z milosti vzala kapříku život. Zbyly jen šupinky pro štěstí. Schovám si je a budu vzpomínat na dalšího kapříka, který se obětoval pro radost.
Tu pohádku o kouzelné ploutvičce teď povím i vám.
Byl, žil jeden moudrý kapr, kouzelník na kterého nemohl žádný rybář. Možná to bylo i tím, že měl kouzelnou ploutvičku.
A možná že ještě někde žije. Až bude jednou tak starý, že už mu kouzlení nepůjde dá jí tomu nejchytřejšímu z kaprů, aby vyprávěl potěru o vánočních zvycích.