z lesní houštiny

..byl nedělní den měsíce listopadu  kdy mě les uzavřel v svém klíně a posadil na starobný trůn lesního vládce. Věděl, že jsem zvědavá co si šeptají větve jeho stromů. Zeptal se mě, zda vím, že stromy nebyly kdysi pradávno vzrostlé do země. Tohle tajemství si totiž ukrývají mezi sebou a mají proč.
Přesto mi dovolili vám kousíček také povědět.
To tenktrát, když se zrodil tento svět, nebe  se  oddělilo od moře a na zem vstoupilo světlo slunce;  zem začala obrůstat květinami, byl ráj. 
Všechno kolem žilo. I stromy, kráčeli krajinou kam se jim zlíbilo .
A tak celá flora měla otevřenou krajinu jen  pro sebe a svůj život. 
To tenkrát ještě na zem nevstoupil člověk.
Jednoho  dne ale seslal na zem i jeho, tvora nepokojného.
Stromům se to ale nelíbilo, natahovaly po něm své větve;
Jenomže člověk byl od počátku dobyvačný a ruce jim odsekával, nebál se ani jejich síly. 
Co měl dělat Hospodyň při řešení sporu? Rozdělil přírodu na živoucí a neživoucí. Stromy vsadil  stejně jako květenu do země, ptákům určil nebe, člověku zemskou pouť. 
K člověku přidružil zvířenu a tím vším dal klíč životu věčnému.

Od té doby stromy vzrůstají do země a k nebi natahují dlaně , aby jim bylo dáno ochrany. Proč ale v zimě svlékají jen někteří listi, to už si nechávám zdát, Kdo tohle prozradí ten též zdřevnatí.

O Slunečníku, Větrníku a měsíčníku/ z jiného úhlu pohledu

Z nebeských výšin k nám občas nahlížejí, co je svět světem, božstva . Mluví o tom mnohá báj.
Tak také jednoho dávného dne sešli bozi na jistou krásnou, rajskou zahradou, a zahlédli své vyvolené, když nejdřív zaslechli jejich božský zpěv.
Nejdříve nahlédl do zahrady zlatý Slunečník. Uchvácený krásou pozval přítele Větrníka. Ani ten si tajemství krásy nenechal pro sebe a přizval Měsíčníka.Každý z nich si přisvojil jednu z dívčin a odvedl ji do svých nebeských výšin
Dívčiny měly navíc bratra, který je ochraňoval. Byl zvědavý, proto se za nimi vydal až do nebeských výšin.
Tam se setkal s nádhernou Večernicí. Očarovaný její nedozírnou krásou musel vybojovat boj s celým vesmírným vojskem než se mohl přiblížit a oslovit ji...
A čas běží, lidstvo nezapomíná na legendy. Kdykoliv se kdokoliv z nás zahledí na oblohu sní, že by stálo za to vydat se ve stopách Slunečníka, Větrníka a Měsíčníka; navíc na něho bliká neustále krásná Večernice,,,,
A vesmírný otec Měsíc se směje naší lidské pošetilosti dojít až k nebeským výšinám božských trůnů.

http://www.youtube.com/watch?v=EayJsD9KC74

Byla jedna pohádka, povím vám;

všichni v té pohádce šťastní jsou,

nesou na hlavách sluneční svit,

můžeš se dotknout jejich srdcí co nesou ve dlaních, 

teplá jsou láskou; 

dlouhá, předlouhá je cesta za nimi plout,

musíš  plout věčností, snad pak i tebe potkají....

jak sestoupilo nebe do moře:

....tak tohle se stalo dávno, hooodně dávno; když zem byla s nebesy jediný, nekonečný oceán. Svět byl nekonečný a hluboký, plný tmy. 
I vstoupilo Slunce a rozhlédlo se. 
Nevidělo nic než  tmu. Začalo jí nabírat do svých paprsků a trhalo jí jako hustý šál.
 Brzy se na zemi objevila díra.
 To se voda slila do hlubiny, hloub, kam slunce nemělo moc vstoupit. 
Voda, to byly studené, neklidné kadeře matky Země,  zakleté v té tmě. 
Teplé slunce jí probouzelo vřelými  doteky, snímalo z ní tíž hlubiny  a ona se mu odměnila tím, že začala kvést do krásy.
Tak začala žít. 
Jenomže nebesa se nikdy nesmířila, že by měla opustit klín země, proto vždy když se slunce překutálí i oni sestoupí do hlubin vod, které zbývají. 
Ráno je opouštějí, aby slunce nesebralo i ten zbytek vod.

ze dna oceánské hlubiny

Muselo to být pradávno, kdy ještě byla oblaka součástí země a naopak. Zem byla jeden velikánský mrak, kterého nesla na svých bedrech. 
Nikdo už si to nepamatuje jak že to tenkrát mezi nimi bylo. Jednoho dne se oblaka odrhla od země; nebo země od nich?
Každopádně se  z nebeských výšin vyrojilo veliké množství slzí a ty se rozlily klínem země. 
Vznikl tak oceán - moře slzí obětovaných pro oblaka.  
I  počal koloběh slzavých údolí.
Nebe si nabere nazpět svých perel, a ty potom roní nazpět. 
Spojit už se ale nemůžou.
Co se to tenkrát mezi nimi stalo se nikdy nedozvíme.
Říká se, že z klína země povstala panna, křehounká víla. To o ní svedli boj. Nedohodli se komu že náleží. A neví to dodnes.
verze II:Pohádka - nepohádka, jak kdo chce: Byla, žila panna v  hluboké tůni jezerní, kdo věděl o ní byl pouze měsíc na obloze; Jediný on věděl o její touze poznat  co lidé konají, když z břehu tklivá hudba zní.
I vyšel  on pro ni za noci chtěje jí v touze pomoci, svou louč jí předal, světlem vedl...žel, poprvé a naposled.
Shořela láskou pro prince co oddal se jiné milence.
Od té doby zní jezerem za měsíčních nocí její sten
Jak vlnka za vlnkou honí se hladinou
tak i sny prince se v náruči jeho rozplynou

Verze II:Pohádka - nepohádka, jak kdo chce: Byla, žila panna v  hluboké tůni jezerní, kdo věděl o ní byl pouze měsíc na obloze; Jediný on věděl o její touze poznat  co lidé konají, když z břehu tklivá hudba zní.
I vyšel  on pro ni za noci chtěje jí v touze pomoci, svou louč jí předal, světlem vedl...žel, poprvé a naposled.
Shořela láskou pro prince co oddal se jiné milence.
Od té doby zní jezerem za měsíčních nocí její sten
Jak vlnka za vlnkou honí se hladinou
tak i sny prince se v náruči jeho rozplynou

O pohádce z lesa

   Teda, povím vám,počasí nic moc: spíš naopak. Sníh čmaňhá přimrzle - rozbředle pod nohama; chudáci lesáci.
No,ve městě je vůbec smogově, tady podmračeně; to si to počasí  nejspíš šetří čas na vánoce. Budiž. 
A tak se můj muž vydal ještě, možná letos naposledy, do lesa. Mlha za ním, mlha vedle něho; stromy kolkolem pěkně přiražené čepice, a on mi přinesl tím pádem jejich vyprávění.
Nemyslete si, kdo totiž  umí naslouchat, ten slyší věcí! 
To si mezi jinými povídají v tom mlžném oparu také staří, letití kmeti s malými stromky, jehličkami ševelí....

"....a příjde Člověk s pilou,uřízne tě, kamaráde, doma tě oblékne do svátečního hávu, přidá ti hvězdičky utkané ze svíček a budeš s ním slavit příchod nového roku. Lidé tomu všemu říkají Vánoce, víš?
Vybírají si k tomu právě nás, lesní kamarády a nasazují nám tu krásnou parádu hojnosti a zaslíbení přírodě a životu a zpívají:Haleluja, nám, nám narodil se Kristus Pán......"
A co pak, když příjde nový rok?
No, to skončí zdánlivě i tvůj život. Ale neboj se, vrátíš se zpátky zemi, abys mohl znovu vzrůst až příjde tvůj čas. A budeš to ty, kdo budeš svým dětem vyprávět jaké to je o vánocích....
Tak si povídá les v tomto adventním čase a mlha zahaluje celé to tajemství do svého mlhavého hávu....
Kdo nevěří,prosím, nechť se projde lesem a uslyší sám. Stačí jen jít a naslouchat.

O Meluzínovi a proč vlastně prší

  Vysoko v horách, kam těžko kdy vstoupí lidská noha, mezi  skaliskama bydlel jistý Hejkal; býval sám a sám
Nikdo dodnes neví, kdy a proč vlastně odešel od lidí. Pomalu nikdo o něm ani nic moc nevěděl, neboť Hejkal většinu času doma spal a spal.
  Najednou ho ale něco popadlo, snad stesk, kdo ví, a on se neposedně prolétl světem.

Že už tak létá drahný čas, chudák postupně zprůsvitněl, až se z něho nese krajinou jen protáhlé zavytí větru.Inu, je to Meluzín.


Proč prší?
  To Rusalky v nebesích občas vyperou své průsvitné šatečky a rozvěsí je mezi mraky, aby se lépe provětraly
  Pravda, občas se to mrakům nelíbí a tak se zatáhnou a zlostí hřmí a blýskají. To  ale  na usmířenou Rusalkám na chvíli upletou krásný duhový pléd, aby si mohly jít zatančit na jezero.
  Že jste je nezahlédli? A co ty drobné kapky celé do duhy oděné? Dělají na hladině nádherná kola,  že je i slunce zvědavé  a vrhá se za nimi .

O pohádkovém dědečkovi a babičce:

......ti dva spolu bydlí  již dlouho, to já moc dobře vím, protože je občas v noci navštěvuji v Hajanech. To je vesnice mezi Usínáním a Svítáním.Jede se tam po maminčině pohlazení na čelo.
Když tam půjdete vezměte s sebou  stisk maminčiny ruky a můžete si přibalit její políbení.

Když vám otevřou vrátka zavoní bábovka pro Karkulku, případně perníčky:Jeníček s Mařenkou už si jich také odnesli plno.Moc jim chutnaly. Ale i dědovi bramboráčky či houbovka.
Hm..to je vůně!
Každý si nabere co hrdlo ráčí a zapije malinovkou přímo z pramínku.

Když poté usednete na zápraží přiletí holoubci povědět co je nového u Popelky, či jelen příjde povědět jestli už ten Smolíček poslouchá...

Jakmile uvidí babička s dědou , že je čas návratu přibalí do uzlíčku hrst úsměvů tatínkovi a mamince, aby nepřišli zkrátka.Zamávají a  sluneční paprsky, ty koleje času vás pomalu, pomaličku dovezou až do probuzení...

Kdy příjde čert na svět

Kdy příjde čert na svět? To nikdo neví, protože ho nikdo neuhlídá.
Čert, to je ale vůbec podivný tvor. K tomu, aby mohl na svět musí nejdřív otevřít tu svou pekelnou bránu, což není vůbec jednoduché;
Pekelná země je totiž rozprostřena pod skalami, takže dostat se ven je hodně, hodně těžké. Musí se zvednout jeden z těch obřích kamenů.
Není divu, že se proto čertům moc na pozemský svět nechce . 
Navíc , v pekle je teplo, vždyť tam protéká ta ohnivá řeka- láva jí říkají; vzniká z ní na světě potom železná stružka.
A čertové se nemusí  dole ani  mýt a česat; beztak je nikdo nehlídá. Všichni jsou  tak stejní, i čertice...
 Jisté je , že každý kluk i holka co se nemyjí časem propadnou peklu, protože se postupně promění v čertiska už na zemi, obrostou špínou, která se změní v srst, nehty v pařáty a dušička zleniví, zakrní, tudíž ji napálí každý zkušený Honza, neboť čert, ten většinou ani těch pět nespočítá.Vždyť nechodil do školy!

Černobubáku,Modrobubáku a Deštném človíčku:

Ten, kdo přeleze sedmero hor, přepluje sedmero řek a projde sedmero branami vstoupí do světa heboučkých par; To jak oblaka vyváří snění, jako když maminka vaří vonící čaj a nad konvicí se mísí libé chutě citronu, máty či šípků z růží....zkrátka jako v rozkvetlé zahradě:
Navíc i zima je tam teploučká, že stavět sněhuláky je úplná legrace. Stačí vzít fantazii a nabalovat ji sněním.Vůbec při tom nemrznou ani uši, ani nos.
A právě tam bydlí ty křehké víly, které tak rády za letních dnů tančí na noční louce kolem rybníků a lesů.
Bydlí tam ale také bubáci:Modrobubák a Černobubák.Jeden ovládá den a druhý noc.
Ti dva se spolu ale neustále perou, jak už to u bubáků bývá.Každý by totiž chtěl mít den pro sebe. Král Slunce ani král Měsíc si s nimi neví už rady.
Jediný, kdo na ně platí je Deštivý mužíček. Jakmile začnou dá se do pláče. Zatáhne oblohu stydlivě do mraků a prší a prší a prší než je přestane pranice bavit.Potom oponu z mraků rozhrne a do utírání té spouště se dá starý dobrák, Vítr.

Z říše Elfů

Elfové jsou úžasně průhlední skřítci lesního královstí a vládne jim moudrá královna Mab; jen mávne svou průhlednou rukou... a les je okamžitě očarován jejich rejdy.
Jenomže my jsme jim zapomenuli naslouchat.
Přesto se často stane, že ucítíme chvějivé doteky. To se kolem nás sklouznou  slunečními či měsíčními paprsky, protože jsou právě  nejvíc rozdovádění.
Zato když prší, sesednou se, schoulí se do klubíčka a je z nich jen chumáček scuchané pavučiny.
Říká se, že to jsou dušičky osvobozené od těla lidí hodných a laskavých; Proto na rozdíl od jezinek z temnot nosí jen smích...

povídání se snem

Když nemůžeš spát, je nejlépe si přivolat snové skřítky.
Jakže se to dělá?
Vstoupí se do tmy, nejlépe se zavřenýma očima a 10x se v duchu zavolá::SPÁNKU!
Nesmí to být ani moc potichu, ani hlasitě. Akorát.
Potom se tma začne otvírat a kolkolem se začne rozlévat hladina Snění. Bude tak krásná jak si přejeme.
Tedy, vyslyšel -li Spánek naše prosby kladně.
Starý, letitý převozník SEN nás svou pramicí začne unášet do její hlubiny. Jako na výletě parníkem.
Bude to jistě příjemná cesta.
Když proplujete milosrdenstvím Snění začne se za vámi krajina propadat do svítání. Potom se rozlučte s převozníkem jako s přítelem a poděkujte mu, že byl laskavý. Mohl by se zlobit a příště by vás vezl natruc krajinou zmaru a bolestí....kůň snů

Jak drak spolkl princeznu Zem

Nejdřív byla kolkolem pusto a prázdno; šedá krajina studených kamenů 

po jejichž hřbetech se valily obrovské proudy slzí.

To plakala princezna Zem sevřená do blátivé hlíny. 
Tok slzí se rozléval krajinou jejího těla. Nebesům se jí zželelo

a  Slunce, král nebes jí svými paprsky  začal osušovat.
Zároveň jí začal zdobit tělo svěžími hábity.
 Princezna-Zem se probouzí coby Šípková Růženka.

Však kolkolem jejích strání rozkvetly vonící růžové plátky.

Celé její tělo se rozvinulo do květenství. 
Začala dozrávat v ženu, která se milovala s nebesy.

Stala se nádhernou matkou -královnou. Na světě nebylo krásnější.
Jenomže, z druhé strany světa se přihnal drak-Podzim.

Uchvátil královnu svým ohnivým šatem do vířivého tance,

až zemdlená začala odhazovat vše co jí zdobilo. 
A najednou ležela opět nahá, vyhasínající.

Milosrdná nebesa začala na její bedra sypat bělostné kvítí,

které jí postupně zakrývalo 

zatímco drak, nasycený vším tím bohatstvím a leskem se rozletěl dál. 
Tak Zem opět usnula než jí opět najde otec celého světa:Sluneční král, 

dá jí své políbení.

kdeže bydlí trpaslíci, permoníci, trollové a jiní skřítci,?

Jednou dávno už je to hezkých pár  let, že člověku nestačí ruce, aby spočítal staletí kdy že to vlastně bylo, žili, byli  velikánští draci.
Snad že pobývali   někde  v  místech vysokých východních hor, neboť jedině tam mohli mít své skrýše v hlubokých jeskyních  jak velcí bývali, nikdo o ních dlouho nevěděl.
Kopce a hory dosahovaly skutečně až do oblak, že člověk nedošel vrcholů.
Ani človíčkové nebyli lidmi jako jsme dnes.
O to víc se mezi nimi našlo princezen krásných jako víly a statných ochránců, rytířů dobrého srdce.
Jenomže draci byly až tak hloupí, že když už neměli co jíst vydali se mezi lidi,
a princezny se jim hned zalíbily.
To se ale nelíbilo statečným rytířům, kteří měli více síly a hlavně chytrosti, kteréžto potřebovali k tomu, aby draky přemohli.
A tak draci slábli, zmenšovali se, až z nich zbyli krokodýlové.
Jsou líní a ospalí.
Občas sice nějaký procitne ze sna, a potom je zle; zapomene, že už nejsou princezny a chce sníst i opravdového člověka, kdyby se přiblížil. Už jim však   i zrak zeslábl; kdepak dalokosáhlé výšky hor!
Proto si na ně musíme  dnes dávat pozor.

Kam zmizeli draci

Jednou dávno, už je to let, že člověku nestačí ruce spočítat staletí kdy to vlastně bylo, žili   velikánští draci někde tam, kde jsou vysoké východní hory, neboť jedině tam mohli mít své skrýše.
Kopce a hory dosahovaly skutečně až do oblak, že člověk nedošel vrcholů, proto o nich ani vlastně nevěděl.
Ani človíčkové nebyli lidmi jako jsme dnes. O to víc se mezi nimi našlo princezen krásných jako víly a statných ochránců, rytířů dobrého srdce.
jenomže draci byly až tak hloupí, že když už neměli co jíst vydali se mezi lidi a princezny se jim zalíbily. To se ale nelíbilo statečným rytířům, kteří měli více síly a hlavně chytrosti, aby draky přemohli.
A tak draci slábli, zmenšovali se, až z nich zbyli krokodýlové.Jsou líní a ospalí.
Občas sice nějaký procitne ze sna, potom je zle; zapomene, že už nejsou princezny a chce sníst i opravdového člověka dávat po, kdyby se přiblížil.
Proto si na ně musíme i dnes pozor.

o sněhových vločkách

Kdysi dávno, pradávno, když  byla ještě oblaka součástí oceánu a oceán ještě náležel oblakům, byly vlny -  rozpouštěné vlasy hladiny, čechrány větrem  a slunce se přelo s měsícem o  právo vlastnit je.
 Oba začali nenápadně do svých výšin lákat drobné kapičky - děti mořských hlubin.
Začali si je shromažďovat do oblaků, každý sám pro sebe.
Tak se postupně oddělilo moře s nebem.
Leč kapičky jsou dítka zvědavá, proto se stále vracejí na zem, a odtud putují nazpět na oblohu.

Ale  kde se tedy vzaly sněhové vločky?
To se jednou kapky oblékly do svatebních šatů a šly se provdat za mráz. Oddaně ulehly na zem a teď čekají na svého věčného milence.
Někdy příjde včas, někdy je nechá osudu....
Začnou plakat, a sesychat až je vpije zem......

o vodnících

Jakže se k nám dostali vodníkové? Nejspíš bychom museli až do řeckých bájí, k jejich praprapradědečkovi, vládci moří, bohu Poseidonovi.

 Byl  veliký milovník jako všichni bohové, proto měl jistě nespočet potomků. A potomci, jak už to bývá se mu rozběhli do světa. No, a pár zabloudilo až k nám, do Čech.

Však také naši prapředci nezaháleli a vymýšleli svá maličká moře - rybníky. Nejznámější byl samozřejmě veliký rybníkář: ctěný pan Rožmberk, kterému vděčíme i za Svět.  Ten založil v jižních Čechách, kde se říká, že je pěkně teplo.

Tam se také pár vodníkům zalíbilo a kralovali si tam coby strážci minimořských hladin. Však také jejich voda nebyla slaná, ale příjemně sladká.

Kamže ale vymizeli?

A kdo říká, že vymizeli?
Žijí si mezi námi, milovníci vod. Jenomže mi už je nepoznáme, protože převzali rovněž lidské pohodlí, takže z rodu jim zůstala jen láska k vodě a jsou z nich statní potápěči nebo námořníci. Zelená barva jejich tvářiček ale vzala za své, neboť ji obarvilo sluníčko do pěkně zdravé červeně.
No, a umokřené šosy sáček, ty už také nenosí, aby jim bylo teplo...., studené šosy chladí až studí. To už ani vodníci nemusí.