staronová pohádka o světle na zemi

To bylo dávno, pradávno tomu už....
 Za dávnými horami, řekami, v pradávné době byla všude kolem nic než tma, že by človíček zabloudil.

Proto  bylo kolkolem smutně, pusto a prázdno. 
Nikde nic, ani stéblo trávy nevědělo kudy růst, proto se ani nesnažilo vysoukat se ze země.

Až jednou na druhé straně Země byl jeden zvědavý človíček, který už nechtěl poslouchat o strašidlech a rozhodl se  kraj tmy prozkoumat.

Zažehl louč a šel a šel.

 Zanechával za sebou maličkou cestu malinkého proužku světla.

Nikde stále nebylo nic. Obešel zeměkouli a byl opět doma.
Jen za ním se vynořila zlatá cestička světélka.

Všichni jásali a vydali se s ním s dalšími loučemi.

To už nebyl jen úzký chodníček světelného paprsku, ale hned celý obzor. 

Zvědavé slunce dosud spící v  oné hluboké tmě na obloze se zvědavě rozeběhlo za nimi...

A najednou...

Co to?

Tráva vystrčila svůj zvědavý lupen a hned po ní začaly vzrůstat další lupeny. 

Radostí se začaly vytvářet i květy a  bylo vyhráno. Tma byla přemožena.

Lidé se hned v téhle čisté , neposkvrněné zemi usadili a začali ji upravovat dle svého.

Žel, lidé  nejsou tak šikovní jako je matička příroda, proto jim  vždycky pošle kus tmy, aby si odpočinuli v svých ztřeštěnostech.

Ale i tuhle překážku už lidé překonali.

Jenom ještě nevidí jak nazpět občas uspávají skutečné slunce a nad nimi se proto brzy opět otevře tma...

o pohádkovém dědovi a babičce

......ti dva spolu již bydlí dlouho,  a to já moc dobře vím, protože je občas v noci navštěvuji v Hajanech. 

To je vesnice mezi Usínáním a Svítáním.Jede se tam po maminčině pohlazení na čelo, s sebou si vezmete stisk maminčiny ruky a můžete si přibalit její políbení.

Když vám otevřou vrátka zavoní bábovka pro Karkulku, případně perníčky:Jeníček s Mařenkou už si jich také odnesli plno.Moc jim chutnaly. Ale i dědovi bramboráčky či houbovka;

Hm..to je vůně!Každý si nabere co hrdlo ráčí a zapije malinovkou přímo z pramínku.

Když poté usednete na zápraží přiletí holoubci říci co je nového u Popelky, či jelen příjde povědět jestli už ten Smolíček poslouchá...

Jakmile uvidí babička s dědou , že je čas návratu přibalí do uzlíčku hrst úsměvů tatínkovi a mamince, aby nepřišli zkrátka.

Zamávají a  sluneční paprsky, ty koleje času vás pomalu, pomaličku dovezou až do probuzení...

Kdože mi toto vše vyprávěl?

Mám jednoho přítele, jmenuje se Sen a chodí si se mnou povídat kdykoliv zavřu oči: a to on pozná, že nešvindluji, ale já  už se na něho těším.

Celý den bloudí světem, pozoruje přírodu, lidi...

nejraději se ale toulá oblohou.Tam se vidí věci!

A tak, když večer příjde na návštěvu  má zase novou pohádku tak jak ji potkal.

Malá mořská víla/ příběh z hlubiny

 Už asi těžko někdo najde zpět cestu po které vykročila malá víla  z hlubin moří na pevnou zem.
V kterém moři že asi  se to vše stalo? Kde se asi zrodila ona víla krásnější slunce, jejíž prameny vlasů zářily oblohou a tělo štíhlé, průhledné jako mořská vlna se jí ovinulo kolem mysli prince?

Bylo - nebylo: tak začínají pohádky. Tudy asi nejspíš vede i pěšinka do této vyprávěnky.
 Byla nebo  nebyla? Dávno tomu...
...v jednom moři čistém jak obloha žila maličká víla se srdcem nepokojně zvědavým, zvláště, když v se v příboji dotkla země a zahlédla prince. 
 Očaroval jí, protože její svět byl úplně jiný než svět ve kterém dosud žila.
 Říci to po lidském, byl to člověk z masa a kostí. Jeho tělo mělo určitě nádech barvy skořice a písku. Zakrýval ho hábitem látek, které svítily jinak než svět, který ji obklopoval. 
A nejspíš si zpíval. Píseň měl jinou, v tóninách, které nezpívaly ani její družky, ani vítr, který si s nimi hrával na honěnou.
Proto se zamilovala. Vstoupila z vln a zaprodala svou nevinnou
krásu. 
 Každý krok učiněný po zemi jí byl bolestným řezem do křehkého těla a byl jí odňat i hlas. Jen oči měly právo hovořit.
Člověk ale opravdu neumí naslouchat víc než hlasu. Může být falešný, zrádný. Má výhodu, že zní. 
  Protonikdy princ  nepřečetl z očí své maličké víly co vlastně ukrývalo její srdce za dar.
  Vyměnil je za okázalý proslov, který mu byl vystaven na odiv.
Tak zraněná víla opět vklouzla zpět do tmavých hlubin moře. Jako pěna ušpiněná dotykem člověka.
Už je tomu tolik let co se pověst vypráví.
Kdo ví. Třeba znovu časem získala zpět svou nebývalou krásu.

Jenomže, tu objeví teprve až ten kdo se naučí rozumět moři.

Pohádka o podzimu

Kde se vzal tu se vzal do kraje kolkolem přilétl  podivný vládce: Měl bohatý šat vyšívaný zlatem a rudou perletí a své bohatství rozhazoval okolím.  Zpíval si větrnou písničku, čechral korunám stromů rozpažené větve a trávě pročesával jedno po druhém stébla. 
Bavilo ho to všechno  pro divokost své povahy. Za to si trhal plody kde se dalo co strhat až zůstávaly stromy a keře nahé... 
Tráva začala unaveně zavadat a listí strhané vírem tance se začalo kroutit do usychání.
Přicházel chlad.  
Podivnému vládci se přestalo líbit tohle usínající království, proto se rozlétl dál. 
Milosrdná zima se schoulila k nahé zemi a nastlala na ni bělostného peří. Byl čas spát...

libera, dedicato all'associazione di don Ciotti

.O starém kmetu

roste si roste jistý strom ochráněný lidským pohledům.

I když roste při cestě takřka asfaltové vedoucí lesem, člověk uchvátaný spěchá za houbami a kdepak by měl čas potkat se s ním a dát s ním řeč.
Až dnes:
Jóó, mám já muže koňáka a ten občas s koněm nějakého toho starce potká a nechá mě pozdravovat.
Tak tomu bylo delší dobu i z Kameňáku: A tak jsem konečně neodolala a vydala se za ním.
"No, to je dost" povídá strom."Tolikrát jsi kolem také spěchala za houbami a borůvkami; že se nestydíš."
Pokyvuji uznale hlavou.
\"Mohl bych ti povídat." Povídá dál. Víš co kolem mně vyrostlo už omladiny a dnes už slouží jako stoly a postele? Někteří už vám i zahřály domy."
"A jak ses sem vůbec dostal?" ptám se.
"To už je dávno; sám nepamatuji, kdy padlo semínko otcova stromu právě sem. Zasel mě a o víc se nestaral. Tedy, pominu-li, že mi dával chládek, učil mě kde brát vláhu pro své stále se prodlužující kořeny: .."
"Nemysli, nebylo to lehké se vyrovnat s tím, že pod zemí ruce, nd zemí ruce, stále rostoucí a hladové: Také, když jsem si hrál s větříkem, či jsem hrál na schovávanou s hvězdami v noci a sluncem za dne...; kolikrát se mi za nimi rozletět. pak přilétl pan pták, udělal si u mně hnízdo, a já byl láskou mimo- unesen. Staral jsem se o jejich pohodlím dospěl a začal rozhazovat svoje semínka."
" Povím ti, víš jaký byl o ně zájem? Dřív než se stačily uhnízdit do země, sebrala si tu veverka, tu lesní hrabalka,..no kdo kolem právě žil sbíral okamžitě pro zimní zásobu."
"Ba ne, není život jen o lásce. Přicházely chvíle, kdy jsem se pral s větrem, který měl špatnou náladu a kácel všechny slabochy kolem mně. Také paní zima nebývala vždy shovívavou peřinou. Zabalovala mě studeným mrazem a závějemi. Léto bývalo horké a lakomé. Nechtělo se dělit o vodu, jaro, podzim švindlovaly a tvářily se právě opačně."
A přeci bývala krása, když mi jaro navlékalo nový svěží šat, léto mi pročesávalo příjemně větve, podzim mě vytáhl do svého maškarního reje a poté mě uspala zima,; chumlala mě do své peřinky:"
"koukáš jakéže mám pokřivené tělo: To víš, človíčková, i na tobě píše čas léta. Tady mi ubral mráz, tady se hašteřili brouci a jiná havětina. Boulí a škrábanců jsem také získával.."
"Tak běžel čas..."
Zamyslel se.
Pohladila jsem ho.
" Pokynul mi jemně větvemi po vlasu vánku co nám zašeptal, že blízko bude opět bouřka:
"Vidíš?" pokračuje chvatně před chvílí loučení:"zatímco ty se běžíš zbaběle schovat já zůstávám. Už jsem si zvykl. Jen k jednomu se modlím:Pane Bože, neuhoď do mě podruhé. Kol mě už jsi si vzal své obětiny."
Zkrátka, potkat se s takovýmhle mladistvým hrdinou v letech, kam s našimi starosti; přidá mi na optimismu.
Loučím se. Teď už vím jak k tobě, kudy cestičkou.
Tak mi, přítelíčku nadále hlídej podhoubí a borůvčí a dávej pozor na své kořeny, ať tě je moc nekoušou myši; a na větve, hlavně ty nejmenší, ať můžou taky vyrůst.
Brzy na shledanou.

Jak se stal člověk hladovým..

Bylo,nebylo? To ví jen Bůh...

Jednou se stalo, že se narodil Bohu opět syn.  Zatímco mu ale všichni předchozí dělali dosud radost, tenhle jakoby byl z čertovy zahrádky. Všude se pletl, vše chtěl vědět dopředu; no, opravdu, zdál se hadích ocásků. 
Občas to Boha vedlo k zamyšlení, zdali ta jeho věrná láska neusnula někde mimo a zda se jí nechytlo čertovo bejlí.
Jenomže, Bůh je milostivý a má všechny rád, proto měl přes všechna trápení rád i svého divokého syna. Brzy mu pořídil i vhodnou družku, protože očekával, že se zklidní.
I tentokrát se ale potázal s nepochopením dobré vůle. Nepovedený synáček svou družku strhl do stejné dychtivosti a nebeský ráj jim byl oběma málo.
Co s tím? Bůh se obrátil na svou družku Zem.
 Zem byla rozhodnutá natotata. Pošli ty dva sem, do mé náruče. Však já je vychovám k obrazu tvému.
Bůh uznal její slova za smysluplná a oba poslal do náruče matky Země.
Tak sestoupil na Zem člověk a přivedl s sebou družku.
A hned jim to začalo.Najednou dostali hlad.
Co na to maminka Zem? 
"Máš hlad? Mám v sobě semínka stromů i zrn. Musíš se k nim ale dostat."
Človíček se dal do kopání a objevů. Jeho družka zatím objevovala jiná kouzla. Zachtělo se jí nebýt sama, když človíček kope, sází, objevuje.
A brzy počala dítě. maličkého človíčka; za ním druhého, třetího. A hle! Měla zaměstnání i ona. Stala se chůvou a pečovatelkou dětem a človíčkovi.
Tak běžel čas. Člověk se zdokonalil v sázení, pěstování, žena ve vaření a pečování; Už měli i pomocníky.
Najednou byl člověk stár nesmírně let.Stal se unaveným. Nedalo se nic dělat. Bůh viděl, že se za ta léta natolik polepšil, proto ho povolal k sobě i s jeho družkou.
A svět převzali jeho potomci.
Jenomže, ouha!Najednou se svět kolem musel začít dělit, neboť začaly hádky komu co patří a kdo co udělal či neudělal.
A také vynálezcové začali vynalézat čím dál víc věcí, aby vlastně nemuseli dělat nic.A čím víc na to fofrují tím méně stíhají.
Svět se začal rozrůstat.
Matička Zem má stále svatou trpělivost s tím hladovým plémětem, které čím ví jeho chce tím víc, ale zároveň chce i víc coby jednotlivec.
Občas se obrací ona sama k Bohu o radu. To potom přijdou bouře, aby si lidé uvědomili jaký že mají dar náruče své matky Země: když jí ublíží, ublíží nejvíc sobě.
Pochopí to lidé než bude pozdě a zestárne i ona?