Jak se stal člověk hladovým..

Bylo,nebylo? To ví jen Bůh...

Jednou se stalo, že se narodil Bohu opět syn.  Zatímco mu ale všichni předchozí dělali dosud radost, tenhle jakoby byl z čertovy zahrádky. Všude se pletl, vše chtěl vědět dopředu; no, opravdu, zdál se hadích ocásků. 
Občas to Boha vedlo k zamyšlení, zdali ta jeho věrná láska neusnula někde mimo a zda se jí nechytlo čertovo bejlí.
Jenomže, Bůh je milostivý a má všechny rád, proto měl přes všechna trápení rád i svého divokého syna. Brzy mu pořídil i vhodnou družku, protože očekával, že se zklidní.
I tentokrát se ale potázal s nepochopením dobré vůle. Nepovedený synáček svou družku strhl do stejné dychtivosti a nebeský ráj jim byl oběma málo.
Co s tím? Bůh se obrátil na svou družku Zem.
 Zem byla rozhodnutá natotata. Pošli ty dva sem, do mé náruče. Však já je vychovám k obrazu tvému.
Bůh uznal její slova za smysluplná a oba poslal do náruče matky Země.
Tak sestoupil na Zem člověk a přivedl s sebou družku.
A hned jim to začalo.Najednou dostali hlad.
Co na to maminka Zem? 
"Máš hlad? Mám v sobě semínka stromů i zrn. Musíš se k nim ale dostat."
Človíček se dal do kopání a objevů. Jeho družka zatím objevovala jiná kouzla. Zachtělo se jí nebýt sama, když človíček kope, sází, objevuje.
A brzy počala dítě. maličkého človíčka; za ním druhého, třetího. A hle! Měla zaměstnání i ona. Stala se chůvou a pečovatelkou dětem a človíčkovi.
Tak běžel čas. Člověk se zdokonalil v sázení, pěstování, žena ve vaření a pečování; Už měli i pomocníky.
Najednou byl člověk stár nesmírně let.Stal se unaveným. Nedalo se nic dělat. Bůh viděl, že se za ta léta natolik polepšil, proto ho povolal k sobě i s jeho družkou.
A svět převzali jeho potomci.
Jenomže, ouha!Najednou se svět kolem musel začít dělit, neboť začaly hádky komu co patří a kdo co udělal či neudělal.
A také vynálezcové začali vynalézat čím dál víc věcí, aby vlastně nemuseli dělat nic.A čím víc na to fofrují tím méně stíhají.
Svět se začal rozrůstat.
Matička Zem má stále svatou trpělivost s tím hladovým plémětem, které čím ví jeho chce tím víc, ale zároveň chce i víc coby jednotlivec.
Občas se obrací ona sama k Bohu o radu. To potom přijdou bouře, aby si lidé uvědomili jaký že mají dar náruče své matky Země: když jí ublíží, ublíží nejvíc sobě.
Pochopí to lidé než bude pozdě a zestárne i ona?