staronová pohádka o světle na zemi

To bylo dávno, pradávno tomu už....
 Za dávnými horami, řekami, v pradávné době byla všude kolem nic než tma, že by človíček zabloudil.

Proto  bylo kolkolem smutně, pusto a prázdno. 
Nikde nic, ani stéblo trávy nevědělo kudy růst, proto se ani nesnažilo vysoukat se ze země.

Až jednou na druhé straně Země byl jeden zvědavý človíček, který už nechtěl poslouchat o strašidlech a rozhodl se  kraj tmy prozkoumat.

Zažehl louč a šel a šel.

 Zanechával za sebou maličkou cestu malinkého proužku světla.

Nikde stále nebylo nic. Obešel zeměkouli a byl opět doma.
Jen za ním se vynořila zlatá cestička světélka.

Všichni jásali a vydali se s ním s dalšími loučemi.

To už nebyl jen úzký chodníček světelného paprsku, ale hned celý obzor. 

Zvědavé slunce dosud spící v  oné hluboké tmě na obloze se zvědavě rozeběhlo za nimi...

A najednou...

Co to?

Tráva vystrčila svůj zvědavý lupen a hned po ní začaly vzrůstat další lupeny. 

Radostí se začaly vytvářet i květy a  bylo vyhráno. Tma byla přemožena.

Lidé se hned v téhle čisté , neposkvrněné zemi usadili a začali ji upravovat dle svého.

Žel, lidé  nejsou tak šikovní jako je matička příroda, proto jim  vždycky pošle kus tmy, aby si odpočinuli v svých ztřeštěnostech.

Ale i tuhle překážku už lidé překonali.

Jenom ještě nevidí jak nazpět občas uspávají skutečné slunce a nad nimi se proto brzy opět otevře tma...