"Táto, mámo, vstávejte, je neděle!" rozeznělo se tuhle ráno svítáním. Sluníčko totiž polechtalo dětem paty, asi si už chtělo hrát.Ale mamince a tatínkovi se nechtělo na rozdíl od dětí vstávat ani potom, když je políbilo na tváře. Zdály se jim totiž moc hezké sny.
"Co teď?" zeptaly se děti sluníčka. To je ale pěkný vykuk, hned si vědělo rady. Prý že pozve pohádku.
A hned sáhlo do obláčku a...
Hup! Mezi děti se sneslo na sto barevných balónků a začaly si s nimi hrát na žongléry. Potom nad nimi postavily barevnou duhu a pozvaly je, ať po něm přejdou do nebe, ke sluníčku, že si budou hrát tam. Dětem se to zalíbilo; kdo z jejich kamarádů byl na návštěvě u sluníčka?
Panečku, nebe je velikánské moře, které připomíná jejich rybník kam se sluníčko občas přijde vykoupat. Oblaka jsou vlastně plachetnice, každá jiná, jinak veliká. Každá z nich veze stejné barevné balónky jaké postavily u nich doma most po kterém došly děti ke sluníčku. Děti si je začaly posílat z plachetnice do plachetnice a pak je napadlo, že jsou jako sněhové koule a začaly se koulovat. A co takhle postavit sněhuláčky?
Když konečně maminka otevřela oči a podívala se z okna honem údivem budila tatínka.
"Podívej, taťko na tu krásu, nebe je plné barevných sněhuláků!" a rozeběhla se do pokojíku vzbudit děti.
Jenomže děti v postýlce nebyly, jen mozaikový most do nebe složený z bublinek, které byly jako pouťové balonky...
"Taťko, děti nám odneslo sluníčko po duhovém mostě! Co budeme dělat???"
Tatínek, který právě otevřel oči dokořán řekl, že se nemusí maminka bát. Že jako kluk byl také u sluníčka v nebi, proto za nimi půjde a přivede je zpět. Ať zatím uvaří oběd a nebojí se o ně.
Vstal, oblékl se jak se sluší ke sluníčku a rozeběhl se duhou.
Na nebi usedl do nejbližší plachetnice, vytáhl duhový balonek jako stožár a ten ho nesl sněhulákovým mořem za dětmi. Vedl je jejich nedaleký smích.
Za chvilku už byl u nich. Chtěl dětem nejdřív vyhubovat, že rodičům neřekly kam jdou, ale pak si vzpomněl, že se mu a mamince zdál zrovna pěkný sen, když je také sluníčko budilo ať si jdou s ním hrát a tak se k dětem přidal a mamince poslal okenicí toho největšího duhového sněhuláka, aby jí nebylo zatím smutno. Sněhulák jí do okna namaloval krásnou sněhovou růži a pak ještě jednu a ještě jednu a...
...vtom ucítil vonící polévku jak ji maminka stahovala z kamen a kuřátko z trouby se do ní připletlo, aby vzkázal ke sluníčku, že už je čas oběda.
Také tatínek a děti ucítili jak voní chystaný stůl a zamávali společně sluníčku, že zase některou neděli přijdou a vezmou maminku s sebou.
Také sluníčko jim zamávalo, že se na ně bude těšit a začalo se kutálet k západu.
Jakmile přeběhli nazpět do pokoje po duhovém mostě, ten roztál a všichni se začali dohadovat zda se jim to zdálo, byla to pohádka nebo sen?
Tatínek s dětmi věděli své; maminka jim to musí uvěřit. Určitě jí ale příště vezmou s sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat