O zapomenutém stromečku

Byl jeden veliký les a byla vprostřed lesa školka kde zasadili lesní dělníci maličké stromečky, které jim předtím nadělily semínka snesená ze stromů.
Ty stromky si spokojeně rostly, lehtaly se větvičkami, povídaly s oblaky, sníh je oblékal včas do zimních kožíšků, jarní sluníčko svlékalo a rozlévalo vláhu ke kořenům až bude mít největší sílu, aby měly z čeho sálat.
Tak uběhl čas, který byl vyměřen k budoucím vánočním dnům.
Najednou přišli do lesa opět dělníci a jednoho bratříčka po druhém odřezávali až zůstal ten nejmenší, schovaný v koutě.
Byl celý vystrašený, když dělníci odešli. Konečně opět nastala tma a sní přišlo blažené ticho. Ke stromečku se snesly hvězdičky a začaly ho konejšit.
"Bude čas vánoc a lidé si doma přáli stromečky. Tak už to chodí mezi lidmi, víš?"
A větve stařešinů kolem souhlasně přikyvovali. "Tebe vybrali, aby jsi tu s námi rostl a sílil, protože jsi krásný a vyroste z tebe pěkný, udatný smrk."
A z nebe se na stromeček opět začalo snášet bělostné, sněhové peří, aby ho zahalilo.

Nová pohádka z vánoc

...Že bydlí sníh v nebi, v oblacích ví každé malé dítě podívá -li se na oblohu odkud že se sypou bělostná peříčka, že jsou tak malinká,  ale studí.
V nebi ale bydlí také Slunce a Měsíček; jsou to dva králové - zlatý a stříbrný. Jeden vládne noci, druhý ovládá den. Oba pasou ovečky, Slunce je má ve dne bílé a Měsíc je má černé.
Měsíc má navíc na své nebeské louce tisíce maličkých hvězdiček podobných chmýří pampelišek.
Slunce putující oblohou od východu do západu nejednou své stádo zažene za obzor dřív než dojde on sám.
Jindy se jeho stádo sběhne do houfu až je jeden černý mrak. To je pak zlé. Najednou se začnou nebem létat blesky a ozývat se hřmot.
Stejné problémy se svými černými ovečkami má také král Měsíc.
Tak běží jarem, létem, podzimem...
...a najednou se začnou z nebe sypat bílé chumáčky. Přišel čas Zimy. To ony ovečky svlékají svou bohatou srst narostlou přes větší půlku roku a oba králové si libují. Nastává klidné údobí bez pranic.
Přichází pomalu zimní slunovrat.  Nočnímu času začne ukrajovat , aby si odpočla tma.
Ale ještě vládne Měsíc....
...A chumáčky padají z nebe, přikrývají Zem; ještě stále vládne Měsíc svou tmou, tak aby nám nebyla zima.Budou vánoce. Musí být ozdobené, Měsíc to ví, tak krajinu zdobí svou stříbrnou nití, aby až vzejde slunce na oblohu zahlédl, že vše je jak má být; jeho zlato se smíchá se stříbrem a ovečky dál  poběží oblohou.

Pohádka o Dušičce

Končil se měsíc říjen a nechtělo se mu opustit Zem. Měsíc listopad měl ale tentokrát napilno a hnal před sebou poslední zbytky listí zetlelou trávou.
Ani Slunci se nechtělo vykouknout z mraků těžkých, nacucaných deštěm tak, že sem tam z nich ukápla slza, když jsem se šla podívat na místo, kam se ukládají ti, kteří už opustili tento svět a nechali nám zde jenom svá těla.
Že nevěříte, že je tomu tak?
Také jsem ještě nedávno nevěřila. Dokud jsem nedošla mezi hrobečky stejně jako jdu dnes.
nikde není slyšet víc než onen vítr, který domlouvá stromům po dobrém, po zlém, a´t mu dají poslední listy.
Tráva už je natolik schoulená k zemi, že nemá sílu zvednout stvoly pod mými kroky.
Všude kolem blikají svíčičky; prý aby Dušičkám nebylo v zimě zima?
Najednou mezi hroby uvidím nějakou větší svíčku: Je to svíčka? Co to je?
Je to běloučké a svítí to bělounkým plamínkem jako by kolem něho poletovaly zlaté prameny vlasů...
Dušička!
Ano; byla to ona. Celá v bílém, průhledná, že připomínala vílu. Měla v ruce věneček nedávno sem položený a probírala se kvítky a tiše si pozpěvovala písničku znějící jako.....dzzzzmmmdzzzzmdzzzz...šumění motýlích křídel:
Nejdřív si mne ani nevšímala zabrána do své písničky. Potom ale asi zaslechla mé kroky znějící listím. Ohlédla se a zeptala se: " Viď že se nebojíš!"
"Ne; " odpověděla jsem.
" A měla bych?"
Znovu se usmála a kývla na mne ať jdu blíž.
"Víš, mám už jenom slabý hlásek, za chvilku si ho vítr odnese a mne pošle znovu spát. Jsem totiž neposlušná, ještě jsem si nezvykla být v hrobečku, tak občas, když lidé nedávají pozor vylezu, abych se rozhlédla kolem.
"A to ti není zima, takhle průsvitné?
Dušička v podobě víly se rozesmála...."Kdepak, vždyť já už jsem jen Duše, už jsem přeci dávno svlékla tělo a odevzdala jsem ho Zemi, která ho očistí od všeho špatného z tohoto vašeho světa a promění v prsť hlíny. Jenomže, je pravda, že Zima není naší přítelkyní, tu mají rády jen zlé Meluzíny. Ty vylézají tančit za jejího poryvu, proto mi odpusť, že tě opustím. Vrátím se na jaře, slibuji. "
"Až půjdeš potom některou loukou uvidíš mne tam s družkami při měsíčku tancovat. Jenom nás nepolekej, abychom se nerozplynuly v obláčky, to už bys nás nikdy neviděla!"
Slíbila jsem jí, že ji poslechnu. Zároveň toto povídám i vám.
Jenom hodní se nemusí bát Dušiček, ví, že to jsou víly, které jim tančí při měsíčku.
Třeba se jí také staneme....

Pohádka o bouřce

/ mohla by to být pověst  jak to chodí v nebi
To totiž je tak:
Vysoce nahoře, v nebi nad námi je sídlo oblaků a obláčků. Kraluje tu také Měsíc, který vládne noci a Slunce, který na svém voze objíždí den co den svět kolem nás dokola a nahlíží na nás.
Ti dva se míjejí na svých cestách, protože každému z nich se líbí jiné. Slunce miluje světlo, Měsíc své hvězdy, které vyniknou krásou, když je tma.
A mezi nimi pobíhají oblaka a jejich maličtí capartíkové, mráčkové.
Dokud je nebe jasné jsou oba vládci spokojeni.
Běda ale, když se urousají, pak se hádají mezi sebou kdo za to může....
To je potom mela!
Blesk stíhá blesk a my nevíme zda je den či noc.
Až mezi ně vstoupí duha a odvede oba kam který patří. Má  totiž v sobě kouzelnou stuhu všech barev.
Kdo by ji proto nemiloval a neposlouchal?
I větrové se utiší; jen vánek ji rozčesává barvy tak dlouho, až  zmizí za obzor.....

Kde se vzali kovářové?

Napadlo vás odkud že vlastně přišli kováři a kde našli svůj oheň?
No přeci v pekle!
Pekelníci!
To si jeden usmyslel, když si šel pro dušičku -  lidskou. 
 Bylo to za krásného, žhavě teplého slunečního dne - čert že už  zůstane na zemi. Protože ho  totiž svět zaujal svou rozmanitostí chutí a vůní.
Pak za ním přiběhl první kůň. 

Současný kovář z Janovic a pohádkový oheň

Pravděpodobně to byl bělostný Pegas, který si stýskal jak ho tlačí kameny skal.
A nebo to byl havraní, pekelský oř?
Co na tom dnes záleží. Důležité je, že...
Čert se nad ním slitoval a vymyslel mu první boty. Jak jinak než železné - z lávy, té strusky valící se přímo z pekla.
 Tak se stali přáteli: první kovář a kůň.
Samozřejmě, že vládce pekel si pro čerta poslal posilu. Leč tomu se na světě zalíbilo nejen přátelství prvního kováře s koněm,
Od té doby marně pekelný pán posílá nové a nové posly. Naopak, Pegas dá vždy jako dar za nové obutí kovářům zručnost a virtuozitu při pekelných orgiích železa a ohně.  A to potom vznikají všechny kouzla                          železa                       s výhní             spletené         dohromady!

Pohádka z lesa / pro přítele

Potkal mner tuhle pařez; Potkal?
Normálně mi nastavil jeden ze svých bludných kořenů, až jsem před ním klekla.
Smál se: "Kdybys měla klobouk tak bys snad i smekla!"
Protiva; jeho mechové vousy, kterými obrůstal se na mne smály a oči provrtané škvírama mrkaly...
"Přišla sis pro pohádku?"
Přiznávám se: "Ano, chtěla jsem si ji odnést pro přítele, prosím. A teď jsem ztratila list."
" Jé, já tu mám lístečků, bloudivá. Copak v nich neumíš číst?"
Přiznávám se, že mi to moc nejde.
" Protože tě znám, tak ti napovím; jsi hodná a necháváš lesu co je jeho, proto ti přidám kousek lesního tajemství. Sedni si mi do klína a poslouchej."
Poslechla jsem a do mého klína usedly zlaté pramínky děda Vševěda slunečného.
"Česej nás, prosíme; i my ti za to povíme co náš děd dělává, když všechno kolem usne!"
Prohrábnu jemně jejich svit.
"Kolem mne běží uspěchaní mravenečkové: Nám nasypej drobečků, ukážeme ti cestu kde bydlil Ferda mravenec; už se přestěhoval do vzpomínek; říkáte tomu Muzeum. Ukážeme ti jeho dům..."
Rozdrobuji  ze svačiny a děkuji za pozvánku.
Tu slyším jak si ptáci štěbetají: " To je ta co nás má ráda! Znáš jí? Znáš? Pospícháš jí zazpívat? já se přidám: Tydlidydá cvrdliků! Buď vítána!"
Zamávám k nebesům a rozhlédnu se po potůčku, který protéká nedalekou úžlabinou. Volaly mne také jeho vlnky. Měly stříbrný hlásek:
"Smočíš si opět nohy? Dovedeme tě nazpět k pramínku, aby ses napila. Vím, že mu zase pomůžeš od spadu, který ho zanáší k pískovému dnu, co ho v filtruje do zrcadlení. "
Pokývám hlavou: "Samozřejmě, jak bych mohla odejít a nepotkat se s ním."
A tak si rozprávím s lesem až sluneční svit začal v mé náruči usínat.
"Vidíš, a pak že neumíš číst v mém letním listovém království. Tolik jsi toho zas prožila....Teď už běž vyprávět tomu svému příteli jak jsi byla u mne a jak jsem ti dal přečíst pohádku. Jestli chce, tak ať si také přijde někdy poslechnout. Třeba až napadne sníh. To budu mít na sobě jiné krásné stránky, celé bílé. Budou psány tajným ingoustem."
"Tak dobrou noc. Počkej, nepospíchej tolik; rozsvítím ti na cestu hvězdičky a přivedu ti měsíc, aby tě doprovodil až do snů.
"Dobrou noc, milý kmete z pařezu."

Pohádka z nebe/ přichází máj

Jednou za rok přichází mezi nás nazpět jaro.
Nejdřív se  otevře zem a svatý Jiří pozve na povrch nazpět hady a štíry.
 Co ještě spalo  zvědavě honem vykukuje na svět  a začne růst, aby dohnalo prospaný čas.
Všude je najednou ruch a šum...
Jak vypráví pověst babiček prý někde vzroste zlaté kapradí. A kdo že ho najde splní mu přání, najde štěstí. Ztratí-li ho však, pak běda mu, zapomene na vše a o vše přijde..
To proto, že ta noc přelomu dubna v květen, měsíc máj je čarovná. Morana, zlá Zima je definitivně pálena - musí se zničit všechny její ostatky, aby nedělala neplechu.
Žel, asi se to nikdy nepodaří docela. A ona tak vždycky přečká schoulená někde v koutě, aby mezi nás zas a zase mohla zpět. Mávnout čarovným proutkem a kraj proměnit ve spící oblast.
Ale k tomu, aby opět vyrostla musí přečkat půlroční čas našich radovánek.
A o tom zase příště...
Před námi čarovná noc a po ní máj, kdy se rozeběhneme v háj plný zvědavé zeleně a zamilovaných zvířátek i lidí.
I Zem je zamilovaná do nebe a láká slunce stále blíž do své hlubiny.
Honem tedy hledat lístky zlatého kapradí, a hlídejme si ho v srdíčku kdo ho najdeme!

Na dobrou noc

Na dobrou noc

Houpy, houpy, můj koníčku
můj měsíčku na obloze
rozjedem se černou plání
ať usneme blaze.
Na ní září zlaté kvítí
říká se mu hvězdičky
co se třpytí pod víčky
všem maličkým, když jdou spát
Zaklepem jim do okénka
ať si s námi běží hrát
Kuli, kuli, kulilíč
z měsíčka je rázem míč
kdo ho chytí hvězdnou sítí?
Vidíš,? Jak lucerny svítí
tohle kvítí, celé zlaté na obloze
Podívej se, dítě uslo
a tak blaze usmívá se téhle kráse
Houpy, houpy, houpy hou
můj měsíčku na obloze
pojď ho se mnou obejmout....

Ranní pohádka:

Kuk! Sluníčko mi sklouzlo po vlasech po nose a zašimralo pod peřinou: "Vstávej! Už je čas!"
Líně jsem se protáhla a vyhnala ho z povlaku. Naopak jsem se zachumlala a dodala jsem: " Mně se nechce,; právě jsem v pohádkové říši, víš?"
Sluníčko se ke mně schoulilo: "A co se tam děje?
Povídám mu: "Povím ti to, ale to mne nesmíš budit."
"Tak dobře. " povědělo mi a přitáhlo si polštářek ze šedivého mráčku.
Zívlo a jalo se poslouchat.
"To ti je taková krásná zahrada, plná ptáků a květin a stromů, a představ si, všichni si tu povídají řečí, která vypadá jako je naše, lidská. A já jim všechno rozumím."
"Na tom není nic zvláštního" povídá sluníčko "My si přeci také povídáme. I s deštěm, i s oblaky si rozmlouváš, i s měsícem a hvězdami."
" I se zvířátky, já vím" povídám mu.
"Ale přesto. Tahle zahrada, ta má zvláštní studnu, víš? A příroda kolem mi pověděla svým švitořením- Podívej se na její dno.
Já jsem poslechla a podívala se.
V té studni byla průzračně čistá hladina,ale hooodně moc hluboká. A já jsem byla zvědavá, tak jsem se naklonila a spadla do ní,
No, a najednou jsem se ocitla v této posteli vedle tebe."
Sluníčko se rozesmálo, odhodilo svůj obláček, moji peřinu a zvolalo.
"Tak teď už je vážně čas vstát! Jsem tvůj zlatý míč a jdeme si házet!"
Co jsem měla dělat jiného než mu dát za pravdu?
A tak si spolu hážeme mezi obláčky a tím uzavírám pohádku s přáním: Přijďte taky!

Nová pohádka o Zemi

Je jedna veliká zahrada ;
Je tak veliká, že pokryla celou zem. Je tak krásná a bohatá, že se zalíbila nebesům.
 Den za dnem se nad ní honí oblaka jako krásné víly a rozpouštějí v pramenech řek své zlatavě pestré kadeře. Na jejím věčně hladovém těle vysévají stera, tisícera květů a rozhazují semena stromků - jako mládenci k nim potom, když vyrostou sahají větvemi svých korun co hlav; jen z místa nemohou. 
A hle! Narodil se zde človíček. Uprostřed hor, v údolí se tomu tak stalo.
Ptáte se jak? Nikdo neví.
Možná tam  za jedné hluboké noci jedna z víl zabloudila z nebes  a upadl jí pláteček lásky- okvětí, které vydalo semínko.
Možná...
Ať tak či tak, časem z děťátka vyrostla krasavice podobná své nebeské ochránkyni.
Šel světem tulák, který povstal snad z mořské hlubiny kam se noc co noc nořil měsíční svit. Možná, že to byl on, který  také ztratil semínko života uprostřed hlubiny až z něj vyrostl onen mládenec.
Co na tom?
Jisté je, že ho líbezná písnička vánku podobné píšťalky dovedla až za děvčetem a ihned jí byl okouzlen.
Co povídat dál?
Není co. V té veliké zahradě začala kvést poté také láska. 
Víly z nebes schované v obláčcích se v té zahradě nadále rády zhlížejí, rozpouštějí dál své kadeře v říčních hladinách a  rozhazují semínka stera, tisícera kvítí a stromů co milenců, kteří k nim vztahují své větve žádostiví jejich doteků.

O sněhových vločkách

Sněhové vločky

...sněhové vločky jsou vlastně baletky, celé v bílém. Když přijde jejich čas rozletí se krajinou a tancují, tancují, tancují ...
...až zemdlené sesednou na zem.
   Jediný tanečník, který jim píská do kroku je vítr. Lehounce je pozvedne, a ony se opět roztančí, rozletí se  krajinou smějící se stříbrným cinkotem...
...a znovu znaveně posedají na jiném místě, pokryjí zem i střechy i stromy. Tolik jich je.
Na rybnících a potůčkách utkají krajkové šály.
...A tak střídavě tančí a sedají si až zeslábnou, jejich šatečky, nedávno bělostné jsou urousané od hlíny.

...Začnou pak nad svou nemohoucností plakat, zem se pod nimi změní v řečiště potůčků....
...Jednoho dne najednou nebudou.
Kolkolem začne vylézat tráva a sněženky -  korunky, které z nich zbyly a  také sedmikrásek sukénky ze zbytků co tu zanechaly, když se  rozplavaly potokem do moře...

Pohádka ze mlejna II

.a ještě jedna Pohádka ze mlejna

王海涛 / Wang Haitao (China)
watercolour.



Byl mlýn vedle bystřiny, schovaný mezi skaliskama
Vodník v něm si liboval co klidu má, když mlynář odešel
- voda sama mu zpívá, libá hladina
že svět zbavený je zel

To bylo dávno, kdysi stalo se
že mlynář krajinou šel jednou kolem
 a začal točit mlýnským kolem
Klapy klapy klapy
zlaté nitě ze slunce semelu do zlaté mouky
pro pavouky, pro berušky dokola
Už je jich zlatá komora!
Leč krásti zlato z nebe se nevyplácí
i když dá práci! 
A temné mraky bouří ozvaly se
hladinu vzbouřily; břehy lisé se potopily zcela
- byla to ale mela!
Mlynář se polekal nebe i sebe
pospíchal pryč: klapy klapy, klapy mlel mlýn svojí
Mlynář se bojí, že přišel na něj trest!
Tak zarostla časem nejedna z cest
a vodník z nedaleké tůně zas sedával na kameni 
nerušný; čekající na znamení
Cože bude?
Klid je všude!
Až šel kolem krajánek z dalekých cest
- jedinou mošničku si stihl nést
a v ní měl zrnka, zrníčka
o nichž zpívala písnička
Ten kdo si popílí, semele obilí, bude mít zlata bělostného
Vodník zvědavý sedl vedl něho, zrnek takových neviděl
- Kolik přinesou do mlýna zel?
A mlýn klapal: klapy, klapy, klapy, klap
mlýn zpíval, kdo mouku má, ten je zdráv!
Vodníčku, třeba je mlýnu vody čiré!
Teď přišla tvoje také chvíle....

A tak se spolu dali do díla
vodník a krajánek; mlýn k tomu si zpívá dál
klapy, klapy, klapy, klap
 Už nejsou sami v mlýna pustině
rozemlela se ve velké rodině!