Nová pohádka o Zemi

Je jedna veliká zahrada ;
Je tak veliká, že pokryla celou zem. Je tak krásná a bohatá, že se zalíbila nebesům.
 Den za dnem se nad ní honí oblaka jako krásné víly a rozpouštějí v pramenech řek své zlatavě pestré kadeře. Na jejím věčně hladovém těle vysévají stera, tisícera květů a rozhazují semena stromků - jako mládenci k nim potom, když vyrostou sahají větvemi svých korun co hlav; jen z místa nemohou. 
A hle! Narodil se zde človíček. Uprostřed hor, v údolí se tomu tak stalo.
Ptáte se jak? Nikdo neví.
Možná tam  za jedné hluboké noci jedna z víl zabloudila z nebes  a upadl jí pláteček lásky- okvětí, které vydalo semínko.
Možná...
Ať tak či tak, časem z děťátka vyrostla krasavice podobná své nebeské ochránkyni.
Šel světem tulák, který povstal snad z mořské hlubiny kam se noc co noc nořil měsíční svit. Možná, že to byl on, který  také ztratil semínko života uprostřed hlubiny až z něj vyrostl onen mládenec.
Co na tom?
Jisté je, že ho líbezná písnička vánku podobné píšťalky dovedla až za děvčetem a ihned jí byl okouzlen.
Co povídat dál?
Není co. V té veliké zahradě začala kvést poté také láska. 
Víly z nebes schované v obláčcích se v té zahradě nadále rády zhlížejí, rozpouštějí dál své kadeře v říčních hladinách a  rozhazují semínka stera, tisícera kvítí a stromů co milenců, kteří k nim vztahují své větve žádostiví jejich doteků.