O jedné panence

 Byla jedna panenka. Bývala moc a moc hezká, když přišla do prodejny hraček. každá holčička o ní snila, ale ona čekala až na tu jedinou holčičku, která bude mít narozeniny a maminka s tatínkem jí splní její přání, když na ní Ježíšek zapomněl.
konečně přišel ten veliký den a vedle dortu seděla na stole s mašlí a mrkala s úsměvem na svou novou malou maminku. Jmenovala se Kačka a z panenky měla velkou radost.
Panence dala jméno Madlenka, jméno, které zaslechla v pohádce o sestřičkách a která se jí moc líbila.
 Maminka Kačce přidala pro panenku Madlenku kočárek do kterého ušila krásné peřinky a upletla deku, aby Madlence náhodou nebyla zima.
Kačka a Madlenka tak měly před sebou krásný společný rok her. Ke kočárku jim přibyla kuchyňka, aby si společně mohly vařit, maminka naučila Kačku háčkovat Madlence šaty a Madlenka je doprovázela na nedělních vycházkách i výletech.
Pak ale nastala ošklivá změna. Kačka musela začít chodit do školy a proto se rodina z domku na vesnici odstěhovala do města. Panenka Madlenka se náhle ztratila.
Do domku přišli noví lidé. Byli bez dětí a o panenku nestáli, zahodili jí do houští kam odhazovali odpad, aby nemuseli platit za popelnici.
Hromada nad Madlenkou rostla až se panenka propadla pod zem jako do hrobu. Upadly jí nohy. Madlenka smutně zavřela oči a zdálo se, že tak smutkem usne navěky.
Do domku ale přišli noví lidé a začali dům uklízet a s ním i okolí. Při úklidu se tak objevilo i tělíčko panenky.
Paní domu se hned panenky ujala a očistila jí a dala jí jednu nožku jako náhradu za dvě ztracené. Stal se tak zázrak a panenka otevřela oči a usmála se a zašeptala "...děkuji, budu vás za to doma hlídat."
"Není zač." řekla paní. "Budeš teď mojí holčičkou" řekla a hned panence ušila nové šaty, aby jí nebyla zima.
Od té doby spolu hospodaří na zahrádce. Panenka Madlenka hlídá zahrádku a když paní domu usedne vypráví si pohádky. Třeba tuto, nebo tu co napsal pan Čapek pro pejska a kočičku, jak ti našli také panenku.

Jen tak

Sedl si tuhle u mne v kuchyni na parapet, jako by se nechumelilo, skřítek: A hned začal hospodařit.
Jen tak tak, že se mi nepřipálila kaše....
Jen tak, že se mi dovařila vajíčka...
Jen tak tak, a přišla rodina na oběd.
"Jak jste se měli?"
"Nic moc.  Venku je to jen takové nějaké..."
Skřítek na parapetu se směje a kope si nožkama o nožky v pruhovaných ponožkách a pohazuje střapatou čapkou. "Tady je mi dobře. Všechno je tu jen tak, nic doopravdy."
Děti ho naštěstí nevidí. Tomáš, zklamaný ze školního výletu si zalezl k počítačovému, virtuálnímu světu a Barča si šla malovat své obrázky.
"Nepůjdete ven, za kamarády?" ptám se dětí, ale ty kroutí hlavou, že ne. Tam že je nebaví.
Jen tak sedět doma je prý zábavnější.
Skřítek jak to slyšel hned seskočil z parapetu a hajdy k nim do pokoje. Bude s nimi větší zábava než se mnou co ho vyhání. "To víš, žádné jen tak- jen doopravdy."
"Jen tak je lepší" oponuje skřítek. "Když  je něco jen tak, tak to stačí. nemusíš se za ničím honit..."
Děti  měli skřítka Jen tak moc rádi; jen tak uklízeli, jen tak se připravovali na zítřek do školy, jen tak se umyly. jen spánek byl silnější než skřítek, ten je přemohl .
Seděla jsem nad knížkou a snila jsem zda nemá pravdu, zda není lepší dělat věci jen tak.
Skřítek mi přinesl kávu - jen tak uvařenou: Brrrr, to nemyslí vážně!
Přidal mi buchtu co se snažil mne uplatit. Byla jen tak upečená, oslazená, nic moc.
Nechám ji dětem k snídani, aby věděly jak vypadá jen tak pečená. A přidám jim jen tak naházené oblečení co si uklidily, nic jim rovnat nebudu. Řekla jsem si a usnula. I mne přemohl spánek.
Skřítek se začal nudit a odplížil se.
Ráno děti koukaly kolik tu zbylo jen tak poházených věcí. jenom skřítek scházel.
Já si oddychla a myslím, že i děti.
"Mami, nepouštěj už sem toho skřítka, udělal tu parádní bordel" přikývla jsem.
Už nikdy žádného Jen tak!

O Kdybískovi

Kdoví kudy proklouzl domů k Nepořádníkům. Možná ho přinesl ve svém kožíšku pes Lumpík, možná že vlezl mamince do nákupního košíku; možná že si sedl vedle tatínka, když se vracel z práce domů. Třeba si sedl za límec Haničce, když šla bruslit; také Otík si mohl Kdybíska chytit, když se vracel ze školy.
Prostě, jednoho nedělního rána, když se nechtělo vstávat přestože sluníčko mrkalo do okna olepeného ledovými květy vyskočil první ze zahřátého pelíšku a hned začal převracet vše co mu přišlo do cesty...
"Mami, tati, vstáváme! Máme hlad! " volali děti z pelíšku.
Maminka s tatínkem ale děti neslyšeli, protože jim Kdybísek šeptal: "Nevstávejte, venku je zima a fičí tam vítr. Děti jsou zalezlí v iglů z peřin."
Maminka se ale nedala zviklat, měla děti ráda a věděla, že po noci budou mít hlad. Šla jim udělat snídani. Jenomže nevěděla, že Kdybísek si schoval rohlíky na horší časy.
"Kdybyste ty rohlíky uklidili..." vzdychla si maminka, když je hledala. Nenašla je. Musela udělat alespoň palačinky. Marmeláda  byla ale vylízána Otíkem, tak nebylo čím je namazat.
"Kdybys je udělala naslano, byly by lepší" šeptal jí Kdybísek.
Maminka se nedala zviklat." Udělám je půl na půl" odpověděla a polovinu začala sypat cukrem s tvarohem, druhou ozdobila šunkou a strouhaným sýrem.
"Vstávat! Snídaně je na stole!" zvolala, když udělala kakao a uvařila kávu.
"Co kdo bude dneska dělat?" zeptal se tatínek při snídani.
"Jdeme ven, sáňkovat!" volaly děti.
Tatínkovi se to líbilo. Mamince ale ne. musí jim uvařit, umýt nádobí...
"Kdybys šla s nimi, nemusela bys nic dělat. "šeptal jí Kdybísek a tulil se k ní.
"Ty můj rozoumku" odpovídala mu maminka v myšlenkách "kdyby ryby byly chyby, nemusely by jíst ani moje děti. Kdybychom museli topit neměli bychom teplo, kdyby nikdo nezatopil;  také další kdyby u mne neuspěje. Víš co? Jdi se s nimi proběhnout než si to tu všechno v klidu udělám. Budu mít alespoň klid na práci."
Kdybísek byl hned pro. maminka mu připadal přísná, žádná legranda s ní nebude. Zato s dětmi a tatínkem, který vzal s sebou i Lumpíka. Panečku, s těmi se vydovádí!
A taky že ju, ano. Za chvilku už znělo: "Kdybych nechal Lumpíka doma nemuseli jsme ho hlídat."
"kdybych si nezapomněl rukavice nezábly by mne ruce."
Lumpík ale upřel na tatínka svpé oči, že bude tím nejhodnějším psem a Otík si utíkal zpět pro rukavice, tak bylo hned o kousek kdyby méně.
"kdyby víc mrzlo mohli jsme se klouzat; a ty sis narazil nos i bez klouzačky...Kdybys byl víc pozorný..."
Jenomže sotva došli na kopec za město nějak na Kdybíska zapomněli. Všude bylo veselo a tolik lidí a dětí, že se Kdybísek ztratil. Bál se, aby ho nezašlápli, proto se schoval do houští.
Když se vrátili na oběd, rozesmátí a s rozzářenými tvářemi, měla maminka naklizeno a byla veselá jako oni, protože se jí vše povedlo jak chtěla.
A kde máte Kdybíska? ptala se jich.
"Koho???" divili se všichni.
"No toho skřítka co s námi snídal; ale to je jedno, hlavně, že jsme v klidu." oddychla si. Hlavně, že už tu nezlobí.
Kdybísek se zatím styděl v houští jak se mu zas nepovedl zlý skutek a rozhlížel se ke komu lepšímu by se přitulil

Jak utekli skřítkové z pohádkové knížky

Byla jedna knížka, ta knížka patřila  naší Mařence, která měla navíc plno hraček, že se v nich knížka ztratila. Ležela zapomenutá na dně krabice a obrázky v ní tlačily listy  stisklé k sobě, až se skřítkové rozzlobili a vysoukali se ven. Zrovna bylo ráno a Mařenka pospíchala do školy, ani nestačila  dojíst snídani.
Všudybílků rodina, jak se jmenovali skřítci přelezla všechny hračky jako staré známé a vylezla na stůl, kde  to tak vonělo, že se otevřeným oknem prodrali záclonou i čmeláci a  zvědavě okukovali do čeho se pustí.
Pozdě: Všudybílkové byli rychlejší, Aminka už se ubytovala v sušenkách, Aninka se vrhla na limonádu, Adýsek si ukradl loupák, sotva ho ale unesl!
 Jediná Adélka se zahleděla na velký list pomalovaný písmenky: Sla- bi- kář-A- B-C-D...
Panečku, než tohle přečte bude Mařenka zpátky!
A taky že byla. Pěkně se podivila nad nepořádkem na stole.
Adélka se jí  hned ptala co je na tom papíře, že to nemůže přečíst, tyhle písmenka, že nezná.
Mařenka odpověděla:"Máma má  mísu, my máme maso, My se máme"
A hned jak dočetla si vzpomněla, že maminka už za chvilku také přijde a bude se zlobit.
"Nedá se nic dělat, musíme to tu uklidit a vy musíte nazpátek do pohádky."
Všudybílkům se moc nechtělo, ale když jim slíbila, že už je nedá na dno krabice, ale občas je pustí ven dali si říct. Beztak už byli unavení.
Dobrou noc...

O myšce co ráda vařila

Byla, žila myška v domku babičky a dědečka
Rádase jim dívala do dížky a do hrnečku a ochutnávala z talíře. I stalo se, že jí chutě přivedly k poznání, že by si mohla také sama uvařit.  Stačilo k tomu, když babička k dědečkem odešli do města, do divadla. Chytrá myška co dávala pozor jak babička vaří dokutálela vajíčko, rozbila jho do misky,  šikovně vlila mléko z hrnečku a dírkou v díži  vsypala mouku do těsta na lívance. Potom velkou lžící vší silou míchala a míchala, aby jí pak nalila na rozpálenou pánev těsto, to otočila.....
Ufff, byla to fuška, ale ta dobrota potom!
Když se dědeček s babičkou vrátili podivili se co je to za bordel kolem plotýnky. pak ale zahlédli znavenou myšku spící u talíře s maličkou palačinkou, která zbyla.
"Chudinka, měla hlad" řekli si
"Ale že je šikovná, docela se jí povedly." pochválili ji
Jak myšku dědeček pohladil vzbudil jí.
"jejdana!" lekla se přistižená při činu.
"To ty sama?" zeptala se babička
"Sama, moc ráda bych vařila. Je to moc dobré."
"Ráda tě to naučím, aler musíš mi slíbit, že se od nás pak odstěhuješ."
To se myšce líbilo a kývla na souhlas.
"Dědečku, musíš obstarat pro myšku malé nádobíčko, aby to na ni nebylo tak těžké.
"Však po Marušce zůstala malá kuchyňka, a je vyřešeno:" odpověděl dědeček a hned se pro něj rozeběhl na půdu.
"To je krásná kuchyňka" vzdychla si myška, když vše snesl z půdy.
A dali se do společného učení. Co dělala babička to i myška.
Za chvilku z myšky byla zkušená hospodyňka.
!"Je čas odejít" řekli babička s dědou. Děda vzal kuchyňku a přestěhoval ji myšce, které začali říkat Amálka na konec zahrádky.
Amálka byla spokojená. uměla víc než chtěla. Časem si otevřela myší cukrárnu U Amálky kam se scházely všechny myši z okolí.A u babičky a dědečka zase vládl klid a pořádek nejenom v kuchyni.

Babiččina pohádka na dobrou noc

Usedla babička  do křesla
Jeníček vlezl si do postýlky
- vzbudila babička strašidla z knížky
Jeníček stuli se i k peřině medvídka
"O čem je, babičko dnešní pohádka?
" O černé tmě co spolkla slova, můj malý kloučku"
...a potichoučku vytahuje ze tmy slovo za slovem
strašidlo  přestává být strašidlem
I hvězdy na nebi spolu s měsíčkem jsou zvědavé
jak to dopadne.
Babička čte, a Jeníček už bloudí v pohádce
 postýlka je koníkem a nese ho krajinou
"Houpy hou, medvídku, houpy hou
...až projedeme černou tmou a pochytáme zpět slova
 co babičce utekla do noci, vrátíme  hvězdičky do svítání
pak opustíme spaní:
Babičko, probuď se, začíná hodina svítání!"

Divoženka co utekla z pohádky

Byla, žila jedna knížka a v té knížce jeden list
 na tom listu obrázek s lesní divoženkou.
Byl, žil jeden čtenář co miloval pohádky
 a knížku nosil stále s sebou.
Tak se také stalo, že si vzal knížku s sebou do lesa a četl a četl, až usnul...
Než usnul dočetl se právě k obrázku s onou divoženkou.
Co to kolem voní? Les!
... Divoženka vyskočila z obrázku.
"Tady jsem přeci doma!" Knížka se zavřela a zaklela pilného čtenáře do pohádkového listu zatímco Divoženka se vydala svým královstvím hledat bratříčky elfy a ostatní skřítky.
Nikde nikdo?
Nedá se nic dělat, kamarádi jsou zavřeni se svým čtenářem mezi písmenky. Je čas se za nimi vrátit.
Ještě chvíli, chviličku Divoženka přemýšlela co má udělat, ale večerní chlad rozhodl za ní. Zafoukal vítr na pomoc, našel ten správný list a...
Divoženka byla zpátky na obrázku a čtenář se rozloučil s kamarády v knížce, zavřel jí a vrátil se s ní domů.
Snad se mu zase někdy podaří  vrátit se do pohádkové říše a Divožence se projít milovaným lesem.
Dobrou noc, přátelé,nezapomeńte také vy projít svoji pohádkovou knížkou a pusťte rovněž její postavičky se proběhnout, třeba jen vaším snem.