Jak šla slepička a kohoutek na vandr

Jednou v podvečeru seděl kohoutek se svou oblíbenou slepičkou na bidýlku a slepička si vzdychla:"Ach, milý kohoutku, také si myslíš, že náš hospodář je mamonář a že je nás tu hodně, ani se nevejdeme? Také jídla nám dává poskrovnu; co si nenahrabeme nemáme."
Kohoutek pozvedl hřebínek a odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?"
Slepička se k němu sklonila, aby co ví pošeptala jen jemu: " Maminka nám vypravovala, že její prababička slepička šla na vandr. Byla prý ještě vajíčko, když se rovněž rozzlobila zvířátka  na špatného hospodáře  a tak se vydala za štěstím do světa. "
...a vypravovala kohoutkovi celou pohádku až usnul.
Ráno si slepička myslela, že vše zaspal, ale on - sotva načechral hřebínek povídá slepičce: "Pojď, půjdeme také do světa. Třeba nás čeká stejný poklad."
A tak se proplížili dírkou v plotě a šli.
Před nimi byla posečená louka, za ní les a za ním...
To neznali:  Silnice. Auta se honila sem a tam, že se báli na ni vkročit. Seděli v příkopě a čekali.Ani nevěděli na co. Snad na nápad, který je převede.
Mezitím se plížil večer. S ním přicházel podzimní nečas a počasí si ke tmě přibíralo těžká oblaka plná deště. hnal je studený, zlý vítr.
Slepička se schoulila ke kohoutkovi a on jako statečný rytíř ji přikryl  křídlem. Sám svěsil hlavu a čekal co bude.
Auta utichla.
"Slepičko, honem, měsíček na chvilku rozžal lucerničku, tamhle za tou divokou cestou je  vidět dřevěný domek kam se schováme!"
Rozeběhli se co nejrychleji to šlo a než vítr opět měsíčku zhasl lucerničku. Však co doběhli, začaly se snášet ledové kapky.
"No nic;" konejšil kohoutek slepičku. "Ještě že nás nepotkala liška."
...a stulil se ke slepičce: "Dobrou noc. Snad bude ráno líp."
Mezitím co spali k sobě stulení dešťové kapky se proměnili v sněhové vločky a jedna za druhou usedaly jako koberec kolem kůlny kam se schovali.
Ráno je probudilo chrčení a klokotání traktoru. |To pan myslivec přivezl poslední zbytky sena, která včera na poslední chvíli sklidil z louky, přikryl na noc plachtou a teď hodlal vysypat do seníku.
"Loupežníci!" lekl se kohoutek a zakokrhal statečně vzpomínajíc na pohádku co mu vypravovala slepička.
I myslivec se v první chvíli lekl: "Které strašidlo si sem zalezlo? Co je to za červený hřebínek co na něho jukl z uloženého sena?"
Jenomže nebyl hloupý a brzy mu to došlo: Kohoutek. ještě je mladý a vyjukaný. Je tu sám? Kde se tu vzal?
A heleme, slepička vedle něho schoulená:" Že vy jste utekli?"
"Utekli. A tobě taky utečme. nechceme, abys nás šidil."
"Hlupáčkové. Kam v té zimě chcete? Tobě, kohoutku brzy omrzne hřebínek a slepička ti nastydne, jestli vás dřív nechytí divoká zvěř." povídá myslivec.
"Víte co? Uděláme dohodu. Vezmu vás k sobě do myslivny a když se vám u mne nebude líbit, můžete s jarem odejít kam chcete."
kohoutek přikývl.
Uběhla zima, přišlo jaro. Slepička i kohoutek poznali, že našli poklad- hodného hospodáře s laskavou hospodyní. Už se jim nikam nechtělo. Naopak. přivedli na svět plnou náruč kuřátek.To aby měli komu předat pohádku Jak šlo vejce na vandr.

Myška a její knížka

V jednom městě, v jednom domě žila myška pod prahem;
 vždy když všichni  z domu vyšli šla si šmejdit za blahem
- tu je sýr a tu jsou drobky, tady  špeku zbyly krovky.
Tak si chodí sem a tam: "Což- na stůl se podívám"
Ejhle, koukej, co tu leží? Má to listy s obrázky!
- honem do postýlky běží: A teď, milá myško čti.
"Tu je louka, tady les, tady asi štěká pes
a tady je zahrádka, v ní začíná pohádka...."
Myška zahleděná  v knížku list za listem listuje
- očka se jí zavírají, pohádka jí vede taji
kde i kočky jídávají s myškami z talíře.
Že je to k nevíře?
Až se myška probudí sama vám pak odpoví
" V pohádkách přec všechno jde...."

Z obrázků páně Janssona / Na stromě

Hello, boys , hello girls

Jsem strom zvaný Růstovník

rostu v zemi  Pohádkovo

zalévá mne smích mých  dětí

 co se mi narodili v koruně

když padaly hvězdičky z nebe

Každé z nich má v svém srdíčku

zaseté semínko pro novou hvězdičku;

když spadne, uzrálé ze stromu

promění se v kočičku, v chlapce i holčičku

a zpívá písničku měsíčku na obloze

Náš  milý tatíčku na nebi

je nám tu blaze!

Z obrázků páně Janssonova/TRPASLÍKOVO

Halo, halo, tady rádio Trpaslíkovo;
hlásím, že nastává večer;
Lidičky, domky stromky i řeka,
která protéká mým územím
se chystá k spánku.
Je u nás krásně zeleně,
že i tma má vůni mechu.
Nikdo nepospíchá,
protože naším zaměstnáním je
nežít v spěchu.
Všechno plyne od svítání do svítání
chvatem hlemýždím
Svatojánci  usedli na svá místa,
převzali úkol od slunečních paprsků
a tím otevřeli brány
pro příjezd zájezdového autobusu
 kde turisté nasytí své sny.
Příjemný pobyt přeje rádio Trpaslíkovo!

O zapomenutém stromečku

Byl jeden veliký les a byla vprostřed lesa školka kde zasadili lesní dělníci maličké stromečky, které jim předtím nadělily semínka snesená ze stromů.
Ty stromky si spokojeně rostly, lehtaly se větvičkami, povídaly s oblaky, sníh je oblékal včas do zimních kožíšků, jarní sluníčko svlékalo a rozlévalo vláhu ke kořenům až bude mít největší sílu, aby měly z čeho sálat.
Tak uběhl čas, který byl vyměřen k budoucím vánočním dnům.
Najednou přišli do lesa opět dělníci a jednoho bratříčka po druhém odřezávali až zůstal ten nejmenší, schovaný v koutě.
Byl celý vystrašený, když dělníci odešli. Konečně opět nastala tma a sní přišlo blažené ticho. Ke stromečku se snesly hvězdičky a začaly ho konejšit.
"Bude čas vánoc a lidé si doma přáli stromečky. Tak už to chodí mezi lidmi, víš?"
A větve stařešinů kolem souhlasně přikyvovali. "Tebe vybrali, aby jsi tu s námi rostl a sílil, protože jsi krásný a vyroste z tebe pěkný, udatný smrk."
A z nebe se na stromeček opět začalo snášet bělostné, sněhové peří, aby ho zahalilo.

Nová pohádka z vánoc

...Že bydlí sníh v nebi, v oblacích ví každé malé dítě podívá -li se na oblohu odkud že se sypou bělostná peříčka, že jsou tak malinká,  ale studí.
V nebi ale bydlí také Slunce a Měsíček; jsou to dva králové - zlatý a stříbrný. Jeden vládne noci, druhý ovládá den. Oba pasou ovečky, Slunce je má ve dne bílé a Měsíc je má černé.
Měsíc má navíc na své nebeské louce tisíce maličkých hvězdiček podobných chmýří pampelišek.
Slunce putující oblohou od východu do západu nejednou své stádo zažene za obzor dřív než dojde on sám.
Jindy se jeho stádo sběhne do houfu až je jeden černý mrak. To je pak zlé. Najednou se začnou nebem létat blesky a ozývat se hřmot.
Stejné problémy se svými černými ovečkami má také král Měsíc.
Tak běží jarem, létem, podzimem...
...a najednou se začnou z nebe sypat bílé chumáčky. Přišel čas Zimy. To ony ovečky svlékají svou bohatou srst narostlou přes větší půlku roku a oba králové si libují. Nastává klidné údobí bez pranic.
Přichází pomalu zimní slunovrat.  Nočnímu času začne ukrajovat , aby si odpočla tma.
Ale ještě vládne Měsíc....
...A chumáčky padají z nebe, přikrývají Zem; ještě stále vládne Měsíc svou tmou, tak aby nám nebyla zima.Budou vánoce. Musí být ozdobené, Měsíc to ví, tak krajinu zdobí svou stříbrnou nití, aby až vzejde slunce na oblohu zahlédl, že vše je jak má být; jeho zlato se smíchá se stříbrem a ovečky dál  poběží oblohou.

Pohádka o Dušičce

Končil se měsíc říjen a nechtělo se mu opustit Zem. Měsíc listopad měl ale tentokrát napilno a hnal před sebou poslední zbytky listí zetlelou trávou.
Ani Slunci se nechtělo vykouknout z mraků těžkých, nacucaných deštěm tak, že sem tam z nich ukápla slza, když jsem se šla podívat na místo, kam se ukládají ti, kteří už opustili tento svět a nechali nám zde jenom svá těla.
Že nevěříte, že je tomu tak?
Také jsem ještě nedávno nevěřila. Dokud jsem nedošla mezi hrobečky stejně jako jdu dnes.
nikde není slyšet víc než onen vítr, který domlouvá stromům po dobrém, po zlém, a´t mu dají poslední listy.
Tráva už je natolik schoulená k zemi, že nemá sílu zvednout stvoly pod mými kroky.
Všude kolem blikají svíčičky; prý aby Dušičkám nebylo v zimě zima?
Najednou mezi hroby uvidím nějakou větší svíčku: Je to svíčka? Co to je?
Je to běloučké a svítí to bělounkým plamínkem jako by kolem něho poletovaly zlaté prameny vlasů...
Dušička!
Ano; byla to ona. Celá v bílém, průhledná, že připomínala vílu. Měla v ruce věneček nedávno sem položený a probírala se kvítky a tiše si pozpěvovala písničku znějící jako.....dzzzzmmmdzzzzmdzzzz...šumění motýlích křídel:
Nejdřív si mne ani nevšímala zabrána do své písničky. Potom ale asi zaslechla mé kroky znějící listím. Ohlédla se a zeptala se: " Viď že se nebojíš!"
"Ne; " odpověděla jsem.
" A měla bych?"
Znovu se usmála a kývla na mne ať jdu blíž.
"Víš, mám už jenom slabý hlásek, za chvilku si ho vítr odnese a mne pošle znovu spát. Jsem totiž neposlušná, ještě jsem si nezvykla být v hrobečku, tak občas, když lidé nedávají pozor vylezu, abych se rozhlédla kolem.
"A to ti není zima, takhle průsvitné?
Dušička v podobě víly se rozesmála...."Kdepak, vždyť já už jsem jen Duše, už jsem přeci dávno svlékla tělo a odevzdala jsem ho Zemi, která ho očistí od všeho špatného z tohoto vašeho světa a promění v prsť hlíny. Jenomže, je pravda, že Zima není naší přítelkyní, tu mají rády jen zlé Meluzíny. Ty vylézají tančit za jejího poryvu, proto mi odpusť, že tě opustím. Vrátím se na jaře, slibuji. "
"Až půjdeš potom některou loukou uvidíš mne tam s družkami při měsíčku tancovat. Jenom nás nepolekej, abychom se nerozplynuly v obláčky, to už bys nás nikdy neviděla!"
Slíbila jsem jí, že ji poslechnu. Zároveň toto povídám i vám.
Jenom hodní se nemusí bát Dušiček, ví, že to jsou víly, které jim tančí při měsíčku.
Třeba se jí také staneme....