O ztracené pohádce

I stalo se jednoho dne, že nastala veliká tma; Slunce se stulilo za kopec ke spánku, ale měsíc zůstal někde zatoulaný. Jeho hvězdné ovečky tak nemohly bez pastýře ven, čímž se nebe propadlo do veliké, černé díry a ani na zemi nebylo nic vidět.
Copak to? Ptali se lidé?
Ale neuměli si odpovědět.Ti lidé byli zvyklí stále něčemu naslouchat, a npoednou slyšeli jenom své zvědavé otázky "Co se děje?", ale žádný neuměl odpovídat.
Tak začaly pomalu utichat i hlasy.
Najednou nebylo nic....
...než obrovská tma v obrovském tichu.
Co to ale?
 Z ticha se začínaly hlásit tichounké hlásky, které nikdo neznal...
Lidé se rozhlíželi, ale viděli stále jenom tmu.
Začali si přestavovat komu asi ty hlásky patří.
No, ano! To k nim promluvila pohádka!
Jakpak to, že jí předtím neslyšeli?
Zlákán hlasem nakoukl měsíček a dal se do úsměvu, když zahlédl lidi poposedávajíce dokolečka, dokola.
Honem přivolal i svoje hvězdičky, aby se rovněž podívaly co se to děje.
Najednou tu byla krásná, pohádková noc a nikomu se nechtělo domů Lidé si svatosvatě slibovali, že na ní nezapomenou a budou ji ošetřovat i s pohádkou, kterou našli uprostřed knihy, kterou nečekaně otevřeli uprostřed nebe  .

Je jeden domeček na kopečku, bydlí v něm nebe;

ten, když se otevře - v okenicích stejně jak ve světnici

potkáš světlo ze slunečních vlasů děda Vševěda

jak z nich přede zlaté hvězdy jeho babička

a pak po větru je posílá všem dětem na víčka, 

když chystají se spát;

Nevěříte? 

Dojděte k němu zlatým kopcem a nechte si povídat!

Pohádka nového roku

Pohádka nového roku

Seděl jednou jeden obláček na nebi a lebedil si, jak je mu lehounko: Měl na sobě novou, bělostnou řízu a pyšně si tak ležel na nebeské pláni....
Jenomže nebyl na nebíčku sám. Kolem se proháněli rozpustilí větrové a ti vylévali  dešťovým, nebeským vílám jejich vodu ze studánky a  cákali jí kolem a kolem.
Kdyby jenom vodu; oni do ní nabírali bláto ze země a to špinilo co se dalo.
Také obláčků kabátek byl čím dál černější a těžší, až se chudáci rozplakali pod tou tíhou.
Tu vykouklo sluníčko na celou tu neplechu a sprásklo paprsky: "No tohle?"
Honem se dalo do nabírání kaluží a  poručilo větrům ať po sobě všechno uklidí .
I přišlo léto. Vše bylo čisté a vonící a obláček si zas lebedil.
Jenomže, větrové, to jsou takoví rarášci neposední: Fííííí! Schovali i sluníčko a hráli si na honěnou s listím,  a plody...
Nastal podzim a chudák obláček už zas sotva vlekl svou řízu, která zas dávno nebyla to běloučkou a lehoučkou.
Tentokrát ani sluníčko nemělo tu sílu, bylo  ze všeho unavené, paprsky mělo kratičké a nestíhalo uklízet.
Naštěstí se vlády ujala paní Zima. přinela bílou deku a rozestřela jí všude po zemi...
Větrové se mohli honit jak chtěli, ale ze země vynášeli jen sněhová peříčka, která se snášela zase zpět...
Tak utekl obláčku rok.
A pohádka mohla začít odznova; Obláček, celý krásně bělounký si ležel na modré pláni nebeské a spokojeně dřímal dokud ho opět neprobudili jarní větry a nezačali krást dešťovým vílám vodu ze džbánečků a rozpustile jí  nemazali blátem ze strání...
To přicházelo jaro a dávalo sílu sluníčku. Tomu se prodlužovali paprsky a...
...Však už to znáte

O veselé pastelce

Byly kdysi pradávno doby, kdy ještě neexistovaly barvičky, a už vůbec ne tužky.
V té době se narodil kluk, byl ale velice neposedný. Pořád někam lezl a někde něco objevoval. Maminka s tatínkem už si s ním vůbec nevěděli rady. Báli se, že se mu něco stane.
Jednou se ten malý- říkejme mu Všetečka, protože jméno už si nikdo nepamatuje, pořád motal kolem maminčina ohniště a když vypadl kousek uhlíku z ohně hned se ho zmocnil. Bylo ale horké, tudíž neváhal a vložil ho do dřevěného špalíčku.
Protože se zase zrovna nudil, vzal špalíček s oharkem , který rychle vychladl a začal jím malovat na březovou kůru sluníčko, které ne a ne vykouknout na oblohu.
Co to?
Na kůře se objevilo umouněné sluníčko;
"Mamííí, koukej!" začal se chlubit Všetečka malým zázrakem.  Okamžitě začal přikreslovat další a další obrázky.
A tak měla maminka s tatínkem na chvíli klid; Všetečka si našel novou zábavu.
Brzy se stal dospělým a začal totéž učit své děti. Jenomže, Všetečkovi děti nemohli být jiné než všetečné a už se nespokojili jen s oharkem; koumali a koumali, až se narodila první tužka.
A ještě nebyl všem vynálezům konec.
Přešlo několik generací a jednoho dne řekl jeden chlapeček - nebo holčička? Co na tom?- kouzelné přání:" Chtěl bych, aby tužka nemalovala jenom černé obrázky..."
Světe, div se: narodila se první pastelka. Nakreslila červené jablíčko a, panečku, ta byla veselá!
K první přibyla druhá, třetí...
...a šikovné dítko okamžitě začalo obkreslovat květiny, oblohu...
Až to nebe dojalo a upustilo na obrázek slzičku. Obrázek se rozpil, ale...
Vždyť vznikl nový obrázek- vodový!
A tak vznikly vodovky.
A potom přibyly voskovky, barvičky olejové...
Každý další Všetečkův potomek přinese další a další novinku a svět pastelek se úžasně rozrostl ve velikou paletu barev.
Svět obrázků už není černobílý,  je stejně barevný jako všechno kolem.
Děkujeme, Všetečko!

pohádka o dobrém konci

pohádka o dobrém konci

Byl jeden začátek; To bylo tak: všechno někde začíná. A tenhle začátek také. Řekl si, že bude pohádkový...
Hned  si přizval princezny, prince, královské rodiče, hloupého Honzu, chytrou princeznu Máňu, pohádkového dědu i babičku kořenářku, perníkové staroušky; Přilétli i čertiska co nikde nesmí chybět...
Jejdana!, to se nám ta pohádková nit natahuje!
A tak se na ten náš začátek co chtěl být pohádkovým nabaloval další a další děj pohádek, až chudák začátek začínal být nešťasně zamotaný jako uzel.
Tu mu přispěchal na pomoc statečný Konec. Udělal všemu šmik!
Jenom to zazvonilo posledním zvoněním; a příště..
Příště bude ten začátek rozumnější jakou že si vybere pohádku.
Kdyby ne; však on konec nikdy nespí.
Šmik! Cink. tečka

Nebeklíč:

Bylo - nebylo; Dávno ale tomu tak,že ...
... S každým jarem se otvírá zem a začnou se dít zázraky.

Kolem nás  všechno rázem pučí a raší a rozkvétá.

I tam kde byla nedávno holina vyráží travička.

Proč?

Asi proto, že kdysi hodně, hodně moc dávno,když byla zem jedno velikánské jezero plné vody díval se na zem svatý Petr a povídal Pánbíčkovi: Tady je nějak pusto.

Pánbůh pověděl: "Podívej se pod hladinu, tam to kvete!"

Svatý Petr se naklonil; A hleďme!

"Svatý otče, proč ta krása musí být v hlubině?"

"Sám nevím." řekl Pánbůh a jal se přemýšlet.

"Něco mě napadá;" povídá po chvíli. Šel do svaté sedničky a za chvilku se vrátil s velikým klíčem od nebeské brány.

"Jdi, Petře a odemkni ji dokořán; pustíme tam vodu a zem se vysuší od ledového zrcadla."

Petr poslech a otevřel dokořán bránu. Voda se okamžitě změnila v páru a vstoupila poslušně do nebe.

Tak začalo na zemi jaro.

Pánbůh se usmál jak to vymyslel a povídá Petrovi."Dobře ulož ten klíč a pro jistotu na něho napiš Zeměklíč, ať jej poznáme až ho budeme potřebovat.

No, a potřebují ho každé jaro.

Země si oddechne od sněhově bílé peřiny, nadechne se a vykvete.

Jen v hlubinách moře kam ani svatý Petr nedohlédne zůstává krása květů stále ukrytá.

" Valley in the Clouds " by David Arkenstone

I byla jedna pohádka
-vánek z hor o ní vypráví si
Zde měla sídlo nebesa
měsíc jim kraloval
a jedli všichni z mléčné mísy
kůň zlatý jednou přicválal napít se také z hlubiny
Krajina kol se rozzářila
Hle, dívka, krásná Večernice vpila se do vln hladiny

v den jasný noc se mění, nebeský Měsíc zapadá
do  tenat lásky propadá se Slunce
 a stele lože květinami
Už dávno nejsou v světě sami

Než Večernici blednou líčka, uvadá květ při denní záři
Vrací se noci, Slunce kráčí za ní.
Už láme se jeho čas.
Zlatý kůň znaven uléhá, dlouhým dnem vozil pána
A zase Večernice vychází miláčka hledat
Zlatá brána, černá brána...
Kdo zrána poznal Zory šat?
Budou se  hledat, tak to je
Slunce je králem dne, Měsíci patří noc
A večernice putuje první do svítání, poslední odnáší nám spaní