O ztracené pohádce

I stalo se jednoho dne, že nastala veliká tma; Slunce se stulilo za kopec ke spánku, ale měsíc zůstal někde zatoulaný. Jeho hvězdné ovečky tak nemohly bez pastýře ven, čímž se nebe propadlo do veliké, černé díry a ani na zemi nebylo nic vidět.
Copak to? Ptali se lidé?
Ale neuměli si odpovědět.Ti lidé byli zvyklí stále něčemu naslouchat, a npoednou slyšeli jenom své zvědavé otázky "Co se děje?", ale žádný neuměl odpovídat.
Tak začaly pomalu utichat i hlasy.
Najednou nebylo nic....
...než obrovská tma v obrovském tichu.
Co to ale?
 Z ticha se začínaly hlásit tichounké hlásky, které nikdo neznal...
Lidé se rozhlíželi, ale viděli stále jenom tmu.
Začali si přestavovat komu asi ty hlásky patří.
No, ano! To k nim promluvila pohádka!
Jakpak to, že jí předtím neslyšeli?
Zlákán hlasem nakoukl měsíček a dal se do úsměvu, když zahlédl lidi poposedávajíce dokolečka, dokola.
Honem přivolal i svoje hvězdičky, aby se rovněž podívaly co se to děje.
Najednou tu byla krásná, pohádková noc a nikomu se nechtělo domů Lidé si svatosvatě slibovali, že na ní nezapomenou a budou ji ošetřovat i s pohádkou, kterou našli uprostřed knihy, kterou nečekaně otevřeli uprostřed nebe  .