pohádka z tisíce a jedné noci

http://youtu.be/DfF0RkvBTUw

 

A stulí se k nám měsíček

Tisíce hvězdiček na černém moři popluje

 A na každém z nich pohádka

Jak vybrat si tu pravou?

Zkrátka, jen jednu z nich večer co večer ulovíme

A uložíme se do její palubní sítě

Tu hbitě usneme a budeme u Šehrezády

K starostem všedním uplujem zády

Takovou sílu má noc.

Takou má noc moc....

 

 

Maličká pohádka pro velké prince

Byl jeden Paleček, menší než drobeček, podobný hrášku
Maminka ho houpala na lžíci, tatínek nosíval jej v čepici;
Že tenhle klouček tak malý byl, rodiče trápili se:
Co zbývá v míse? kam poděl se lusk?
Kdo ví; zbývá než fazolový
"Snad pořídit mu většího brášku?"
To  ale také nikdo neví,
 jak zařídit, aby mu bratříček rostl nový
"Kde že ho  mají vzít?"  neměli klidu
Však Paleček byl bojovník,  měl svoje vize;
Vyrostl klouček  odvahou, on neuznával krize malosti
Říkal, že malost patří lenosti.

A pravdu děl; Moudrý Čas, kouzelník věčnosti
Ó, jenom ten mu rozuměl; věděl, že Paleček dosáhne svého
Stalo se podle něho; Z Palečka rytíř věhlasný se stal
Vše dobré činil, druhým pomáhal
Tak než se nadál táta s mámou, měl svoji nevěstu,
 princeznu Z Hrášku
 A za čas koulelo se kolem dětí:
Nevěříte? Tak honem už spát, děti!
Také k vám jistě se přikutálí pod polštář Paleček malý jako hrášek
I z vás udělá rytíře
Tak schvalně:zavřete oči.....
Poznáte brzy zdali lže 


ilusrátor:karel@hejkal.com

Kdo to ´tuká na dveře, čeká až mu otevřem?

Ťuky, ťuky; kdo to ťuká večer na dveře?

Zvědavě se dírkou dívá, kdo že mu to otevře?

Prý, že hledá Všudybýlka, aby si šel hrát;

Pospěš honem do postýlky, pospěš rychle spát!

Řekou snění poplujete na spánkovém korábu

Pohádkami proplujete;polštář si dej pod hlavu

Ochutnáte vtipné kaše, kašpárek už poklad našel, 
nepokazí zábavu.

Co princezny na bále ztratily své korále

Honzové je hledali, Dinosaury přeprali

Zavři bránu všedním dnům, svoje oči už nech snům

Ťuky, ťuky, sen už vešel;
Měsíček se chopil vesel, pluje noční oblohou
 Dobrou noc a dobrý večer, houpy, houpy hou

staronová pohádka o světle na zemi

To bylo dávno, pradávno tomu už....
 Za dávnými horami, řekami, v pradávné době byla všude kolem nic než tma, že by človíček zabloudil.

Proto  bylo kolkolem smutně, pusto a prázdno. 
Nikde nic, ani stéblo trávy nevědělo kudy růst, proto se ani nesnažilo vysoukat se ze země.

Až jednou na druhé straně Země byl jeden zvědavý človíček, který už nechtěl poslouchat o strašidlech a rozhodl se  kraj tmy prozkoumat.

Zažehl louč a šel a šel.

 Zanechával za sebou maličkou cestu malinkého proužku světla.

Nikde stále nebylo nic. Obešel zeměkouli a byl opět doma.
Jen za ním se vynořila zlatá cestička světélka.

Všichni jásali a vydali se s ním s dalšími loučemi.

To už nebyl jen úzký chodníček světelného paprsku, ale hned celý obzor. 

Zvědavé slunce dosud spící v  oné hluboké tmě na obloze se zvědavě rozeběhlo za nimi...

A najednou...

Co to?

Tráva vystrčila svůj zvědavý lupen a hned po ní začaly vzrůstat další lupeny. 

Radostí se začaly vytvářet i květy a  bylo vyhráno. Tma byla přemožena.

Lidé se hned v téhle čisté , neposkvrněné zemi usadili a začali ji upravovat dle svého.

Žel, lidé  nejsou tak šikovní jako je matička příroda, proto jim  vždycky pošle kus tmy, aby si odpočinuli v svých ztřeštěnostech.

Ale i tuhle překážku už lidé překonali.

Jenom ještě nevidí jak nazpět občas uspávají skutečné slunce a nad nimi se proto brzy opět otevře tma...

o pohádkovém dědovi a babičce

......ti dva spolu již bydlí dlouho,  a to já moc dobře vím, protože je občas v noci navštěvuji v Hajanech. 

To je vesnice mezi Usínáním a Svítáním.Jede se tam po maminčině pohlazení na čelo, s sebou si vezmete stisk maminčiny ruky a můžete si přibalit její políbení.

Když vám otevřou vrátka zavoní bábovka pro Karkulku, případně perníčky:Jeníček s Mařenkou už si jich také odnesli plno.Moc jim chutnaly. Ale i dědovi bramboráčky či houbovka;

Hm..to je vůně!Každý si nabere co hrdlo ráčí a zapije malinovkou přímo z pramínku.

Když poté usednete na zápraží přiletí holoubci říci co je nového u Popelky, či jelen příjde povědět jestli už ten Smolíček poslouchá...

Jakmile uvidí babička s dědou , že je čas návratu přibalí do uzlíčku hrst úsměvů tatínkovi a mamince, aby nepřišli zkrátka.

Zamávají a  sluneční paprsky, ty koleje času vás pomalu, pomaličku dovezou až do probuzení...

Kdože mi toto vše vyprávěl?

Mám jednoho přítele, jmenuje se Sen a chodí si se mnou povídat kdykoliv zavřu oči: a to on pozná, že nešvindluji, ale já  už se na něho těším.

Celý den bloudí světem, pozoruje přírodu, lidi...

nejraději se ale toulá oblohou.Tam se vidí věci!

A tak, když večer příjde na návštěvu  má zase novou pohádku tak jak ji potkal.

Malá mořská víla/ příběh z hlubiny

 Už asi těžko někdo najde zpět cestu po které vykročila malá víla  z hlubin moří na pevnou zem.
V kterém moři že asi  se to vše stalo? Kde se asi zrodila ona víla krásnější slunce, jejíž prameny vlasů zářily oblohou a tělo štíhlé, průhledné jako mořská vlna se jí ovinulo kolem mysli prince?

Bylo - nebylo: tak začínají pohádky. Tudy asi nejspíš vede i pěšinka do této vyprávěnky.
 Byla nebo  nebyla? Dávno tomu...
...v jednom moři čistém jak obloha žila maličká víla se srdcem nepokojně zvědavým, zvláště, když v se v příboji dotkla země a zahlédla prince. 
 Očaroval jí, protože její svět byl úplně jiný než svět ve kterém dosud žila.
 Říci to po lidském, byl to člověk z masa a kostí. Jeho tělo mělo určitě nádech barvy skořice a písku. Zakrýval ho hábitem látek, které svítily jinak než svět, který ji obklopoval. 
A nejspíš si zpíval. Píseň měl jinou, v tóninách, které nezpívaly ani její družky, ani vítr, který si s nimi hrával na honěnou.
Proto se zamilovala. Vstoupila z vln a zaprodala svou nevinnou
krásu. 
 Každý krok učiněný po zemi jí byl bolestným řezem do křehkého těla a byl jí odňat i hlas. Jen oči měly právo hovořit.
Člověk ale opravdu neumí naslouchat víc než hlasu. Může být falešný, zrádný. Má výhodu, že zní. 
  Protonikdy princ  nepřečetl z očí své maličké víly co vlastně ukrývalo její srdce za dar.
  Vyměnil je za okázalý proslov, který mu byl vystaven na odiv.
Tak zraněná víla opět vklouzla zpět do tmavých hlubin moře. Jako pěna ušpiněná dotykem člověka.
Už je tomu tolik let co se pověst vypráví.
Kdo ví. Třeba znovu časem získala zpět svou nebývalou krásu.

Jenomže, tu objeví teprve až ten kdo se naučí rozumět moři.

Pohádka o podzimu

Kde se vzal tu se vzal do kraje kolkolem přilétl  podivný vládce: Měl bohatý šat vyšívaný zlatem a rudou perletí a své bohatství rozhazoval okolím.  Zpíval si větrnou písničku, čechral korunám stromů rozpažené větve a trávě pročesával jedno po druhém stébla. 
Bavilo ho to všechno  pro divokost své povahy. Za to si trhal plody kde se dalo co strhat až zůstávaly stromy a keře nahé... 
Tráva začala unaveně zavadat a listí strhané vírem tance se začalo kroutit do usychání.
Přicházel chlad.  
Podivnému vládci se přestalo líbit tohle usínající království, proto se rozlétl dál. 
Milosrdná zima se schoulila k nahé zemi a nastlala na ni bělostného peří. Byl čas spát...