O Přání

Ve světě je jeden jediný skřítek, kterého chtějí mít všichni doma. Jmenuje se Přání a chodí od domu k domu, nakukuje lidem do snů a rozhoduje se komu udělá radost, kdo si to zaslouží.
  Jednou tak přišel do jedné chudé rodiny, usedl k chudě prostřenému stolu, bylo to v době vánoc, kdy se každý těšil co bude a co by chtěl.
Také v této rodině seděli otec, maminka a jejich dvě děti drželi za ruce a vyprávěli si. Oči jim hřály jako svíčky vprostřed stolu ozdobeného jehličnatými halůzkami jak je tatínek nasbíral cestou z práce.
Maminka prostřela stůl chudými lahůdkami jak jen dovolily peníze co tatínek přinesl za svou poctivou práci.
Byla tam mísa polévky ze slepičky, co byla obětována slavnostní chvíli, pečínka z ní, brambory z políčka u domku, vánoční věnec pletený z vánočkového těsta a jablíčka jejichž jádřinec měl napovědět jak zdraví spolu budou celý příští rok.
Skřítek poslouchal jejich motlitbičku i veselé kolední písničky a bylo mu nějak mile. Tihle lidé jako by všechno měli a nic nepotřebovali než být zdraví a spolu...
Rozhodl se proto, že právě oni si zaslouží odměnu;
A přešel nový rok, tatínek dostal lépe placenou práci, mamince se v hospodářství začalo lépe dařit a dětem mohla víc dopřát.
Děti ale neloudily, že chtějí víc, byly rádi, že maminka a tatínek jsou stále usměvavější a mají víc času si s nimi hrát.
Skřítek zvaný Přání byl  rád, že našel někoho kdo ho netahá za šosy, neškunbe jím a neloudí či dokonce nehrozí co vše by měl dostat, proto rád chodil dál do dané rodiny, které se tím pádem i dobře dařilo.
Tak by to asi mělo být všude, nemyslíte?

Pohádka z hlubokého lesa

Pojď se mnou do hlubokého lesa, neboj se nic....
Stromy tam rostou vysoko do nebe a pro tebe strýc Sýc, sýček hudruje jaké to je
u starého mlýna, kde z komína  valí se dým z pece, aby řekl, že jsou  raraši doma a topí si, aby je nechytla babice Rýma, zatímco vodník vesele kolo mlýnské protáčí...
Nebojsové přec nepláčí, strachy s sebou si neberou
A lopaty mlýnské jdou hladinou -klap, tlap, klap, tlap
kolo se točí; panenko, co máš modré oči jako je tůňka tam na kopci, na úbočí
nehledej pentličky, jsou to jen z jahůdek perličky co na stráni na tebe blikají
Z vodníka mechové šupiny kolkolem padají jak setřásá je z šosu potokem máčeného
a nemyslí nic zlého...
...a slunce šplhá z kopce východu na kopec západu,  dnem hrázním u vodního mlýna
Chléb už se dopéká, komín připomíná, zavoní k němu houbové hody
je jich tu přehršel po stráni všudy, růžových májovek, kdo je hledá...

Potkal jsi pohádku? To jenom tišina v lese tě pohádce předá.....

O narození Nové roku

Narodil se nám Nový rok; je to miminko co se učí teprve žít mezi námi. Dáváme mu pěkně zabrat, když po něm hned všichni všechno chceme..

Ještě se rozhlíží, tma je proto pořád delší než den, protože se mu chce ještě stále víc spát než se činit, aby nabral dostatek sil.

Až přijde jaro bude kvést jako nevěsta a bude nás lákat k milování.

Pak přijde čas léta a rok bude v polovině svého života, bude z něho sálat svěžest a volnost, jen se rozletět. V tu  chvíli jako bychom zapomněli sledovat čas. 

Ale i roku čas ukrajuje dnů a nutí ho stárnout.

Brzy přijde podzim, postupné stáří, které vydává plody jak zdravým bude on sám. Krajina se bude obnažovat ze všech nadělených krás a bude platit za vše co jí rok dal.

A pak už se rok stane opět starým, který se těší na odchod do minulosti. Jenom my, lidé budeme pospíchat urvat z něho vše co zbývá. On nám to ale odpustí, že na něho přestaneme myslet. Dobře bude také vědět, že v nových dnech se chystá narodit další miminko zvané Nový rok.

Buď požehnaný, silný, zdravý a bohatý; skromný a přitom krásný.

Štěněcí( VŠEM OPUŠTĚNÝM ŠTĚŇÁTKŮM

 Pohádka pro štěňátka: 

Bratříčku, neboj se, 

jsem s tebou,

 i když nás pacičky, srdíčka zebou; 

Každý z nás měl jinou maminku, tatínka,

 už se jich těžko dovoláme,

 a lidi co k nim kdys patřili těžko známe;

 Povím ti pohádku, třeba nás zahřeje, 

o slunci, o měsíčku, o pláních dalekých 

kde se toulají, tam jsou i lidé co najíst nechají;

Dají i střechu nad hlavou až opustíme toulavou; 

Teď spi, jen spi se mnou 

pro tuto chvíli, ať nabereme síly 

a obejdeme svět, zpět k hodným lidem 

ať potom příjdeme; 

 spi malý bratříčku, usneme v chviličce teď..

lubica a já:: Jak šel Sněhuláček na radnici/ ta před Mikulášem

lubica a já:: Jak šel Sněhuláček na radnici/ ta před Mikulášem: Nejenom pro děti bývá čekání na Mikulášův příjezd zdlouhavé. Také Sněhuláku se to té zimy zdálo  nějak vlekoucí se. Sotva přispěchal spol...

O tom bludném kořenu od lesa

Každý z nás už byl polapený při procházce lesem tajemnou sílou, která ho svedla z cesty až zabloudil. Může za to Bludný kořen.
Kdo ho nezná, nechá se chytit do pasti, protože si myslí, že každý kořen je stejný, jeden je akorát větší, jeden tenčí, jeden je vidět, druhý schovává hlína a jehličí.
Bludný kořen je ale úplně jiný; je to starý potměšilec a nedává o sobě vědět, leda až lapí pocestného, který o něho náhodou zakopne.
Možná, že náhodou, protože zrovna spí, možná, že má svůj den a chce si zašpásovat, tak si vleze pocestnému přímo pod nohy. To tropí nejraději za šera, když začnou vycházet první hvězdičky.
Tuhle se mi opět připletl do cesty a zavedl mne až do hlubokého lesa ve kterém těžaři vytěžili kolečko paseky.
Tentokrát se Bludný kořen zlobil, vzali mu ty nejstarší a nejmoudřejší stromy.Kdo že bude učit ty malé, aby se nebáli dešťů a sněhových závějí? A co až přiletí babice Metelice, kdo je ochrání?
A co houby, houbičky? Kdo je ochrání před chbtivým sluníčkem stejně jako bystřinu, která se vlní okrajem paseky?
"Vy, lidé jste ale všehochtivé bytosti" povzdechl si Bludný kořen. "I moje kouzla jsou na vás krátká, utečete jim"
Ohradila jsem se: "Náhodou, nejsme všichni stejní, víš. Spousta má les ráda a chová se v tvém království jako doma; kouká kam šlape a neplaší zvířátka, protože se těší až je konečně uvidí. Před takovými se ani oni nemusí schovávat."
"Kéž by jich bylo víc" vzdychl si Bludný kořen. "Tolik let a staletí už jsem na světě, proplazil jsem se tolik lesy, ale na světě se mi přestávají lidé líbit čím dál méně. Už si do lesa vytáhly i takové čtyčkolé obludy co tu dělají hluk, smrdí a jsou nebezpečné i těm malým stromeškům co se teprve rozkoukávají po světě stejně jako starým veteránům co prožili nejednu lidskou vojnu."
"Myslím si, milý příteli pařezovitý, že i lidem začíná scházet tvé tiché království a proto o tebe začínají bojovat."
"Hele, už se šeří, sluníčko zalézá. Měl bych tě propustit ze svého kouzla. Podívej, jdi podél potůčku a on tě dovede z lesa k potoku, tam už uvidíš svou vesnici. Propouštím tě, protože vidím, že máš les také ráda" řekl a hned mne opustilo jeho obručí, které mne nechtělo navést na správnou cestu.
Musela jsem mu samou radostí poděkovat a zároveň jsem mu za to slíbila, že to všem lidem budiu vyprávět. On ten Bludný kořen je vlastně strážce lesa a běda těm co to s lesem myslí zle, on se jim pomstí a vůbec to nebude jen hra...

POHÁDKA: Hory a sněhulák. Pohádkové fotografie.

Zima byla, bílo bylo, panenka se probudila
 "Sněhuláčku, kde tě mám?"
"Tady přeci; lesů pán, elegán jsem,;
pojď si pro mne, v horách rostu,
 zametu ti lesem cestu"
A než slunko do západu popílí
byla u něho tak panenka má za chvíli.
Kdo nevěří ať tam běží, vyjde na kopec,
 je tam zvonec, je tam konec pohádky.
Paní Zima si tam hraje s dětmi na hrátky.