O Černopánu a jeho psu

Ti dva se toulají světem už dlouhou řádku let

kdoví kde jste je potkali, aniž jste je poznali

Vzbouzí se, když slunce odchází spát

a odchází domů, když noc začne zapadat.

Jsou temní jako je krajina, nemají rádi kraj stkaný do červánků

vcházejí do černých spánků 

a čarují sny

Zbloudilý básník maluje svět o tajemných cestách

 a pes mu hlídá stopu

aby nesešel do hlubokých vod, kde není návratu.

= Spící krajina je jako panna v nevinnosti, můžeš ji uchopit a mít=

Dokud nezazní kohoutí kokrhání trhající spaní

pak opět  mizí jejich čas

 a návrat do červánků

je zažene opět do náruče spánku

Vánoční pohádka o dárku nad dárky

"Ježíšku, prosím tě, splň mi přání; takové přání, které, jak říká tatínek  nejde splnit. Nechci ani panenku, ani jinou hračku, víš, chtěla bych maminku. Ta moje mi odešla už před rokem a tatínek je se mnou smutný, nikdo si s námi nehraje."
U zasněženého okna seděla malá Adélka a zasněně hleděla do ledových krajek. Maminka uměla přesně takhle uháčkovat dečky. Tatínek je vyndal včera večer a prostřel na stůl, aby byl svátečním. Zítra přijde totiž Ježíšek. Ještě musí pomoc tatínkovi uklidit a dovařit na Štědrý den, protože jí tatínek slíbil vycházku do lesa, aby opět nakrmili zvířátka. Prvně s nimi nepůjde maminka. Oběma se stýská, ale tatínek říká, že jejich život nekončí, ještě za maminkou nemůžou, ještě mají na světě hodně úkolů, aby byl svět hezkým jak si to maminka přála.
Včera jí tatínek také pověděl, aby namaloval Ježíškovi své přáníčko a on jí ho určitě splní, protože byla celý rok z nejhodnějších holčiček co poznal. A že jich jako pan učitel znal...
Adélka tedy  vzala barvičky a začala malovat. Nejdřív namalovala stůl a židle kolem, krásně ozdobený, pak namalovala v koutě stromek jaký zítra s tatínkem ozdobí pro dárky co možná oba dostanou. Také krajky na oknech jak je uháčkoval noční mráz a v nich vetkané hvězdy.... A...
"Adélko, je čas jít spát. Jinak zaspíš zítřejší výlet do lesa a ošidili bychom zvířátka" přerušil tatínek Adélčino snění a pomohl jí uložit se do postýlky. Na dobrou noc jí přečetl vánoční pohádku od pana Andersena o holčičce a o sirkách.
Ráno Adélku překvapilo, že ji probudila babička Přijela i dědou, aby jim pohlídala domov zatímco budou na výletě a kdyby nestihli připravit stromeček, aby měl i ten Ježíšek připravený pro překvapení.
Potom pospíchala s tatínkem na nádraží, aby s lokálkou odjeli kam s maminkou jezdívali do lesa.
Když nakrmili zvířátka ke štědré večeři vzal Adélku tatínek do domku kde mívala maminka kamarádku a kam často chodívali. Kamarádka byla s maminkou také když byla už nemocná a měla je všechny moc ráda.
No, a byl čas návratu.
Doma je čekal krásně nazdobený stromeček, obě babičky a dědové a čas, který už se chýlil k večeru. Ještě připravit stůl, hezky se obléknout a...
Adélka se naposledy pomodlila přáním nesplnitelného dárku: "Milý Ježíšku, moc tě prosím, splň mi přání ať mně s tatínkem už není smutno."
Konečně zacinkal zvonek, že Ježíšek šel o dům dál; je čas se podívat co komu nechal.
Adélka otevřela dveře z pokojíku a zůstala překvapená stát. Pod stromečkem byla maminčina kamarádka, která byla tak hodná jako maminka.
"Jestli chceš, Adélko, budu tvoje druhá maminka" řekla a usmála se na ni.
To se ví, že chtěla, věděla, že maminka v nebi se určitě nemračí a není také smutná, že s nimi nemůže sedět u stolu.
Tak dostali s tatínkem ten nejkrásnější, prý že nesplnitelný dárek

O silákovi Petříkovi

Byli, žili  v jednom velikém městě na velikánském náměstí plném vysokých domů, tramvají a aut a lidí maminka s tatínkem a klučinou Petříkem. Petřík už měl jít do školky, ale nevzali ho tam mezi děti, protože jim připadal maličký jako hrášek. Paní učitelky se bály, že by se jim ztratil jako korálek v té velké směsici lidí a to přeci nejde; Kdo by ho hledal, aby maminka nemusela plakat?

Maminka se zlobila na tatínka, že je nechává doma samotné, když je pořád v práci a ona sama nemůže s Petříkem ven, protože je opravdu drobeček, který by se jí zakoulel a už by ho nikdo nenašel.

Tatínek si nevěděl rady, pracovat musel, a zároveň viděl jak je jejich klučina stále menší a menší a maminka je z toho smutná.

Nedá se nic dělat, musí z města ven. Najde pro ně domek se zahrádkou...

A tak jednoho rána, zrovna se probouzelo za oknem jaro, které se do okna prodíralo jen s námahou, protože mu bránily okolní domy, povídá mamince" Už ho mám, našel jsem hezký domek v jedné vesnici kde se říká Na konci světa;"

Maminka se nejdřív polekala " Na konci světa zní strašidelně", ale tatínek jí utišil, že ono to tam tak zlé není, že se tam místu jen říká, ale že je nedaleko městečko a tam, že najde všechno co potřebuje Určitě ser tam ale nejdřív podívají jestli se tam mamince a Petříkovi zalíbí  a také tatínek, že by tam dostal práci a byl s nimi víc doma.

A tak  tam jeli. Cesta jim vesele ubíhala, protože i Petřík v autě, když viděl konečně krajinu stromů, luk, potoků a vesniček ožil a rozsvítily se mu oči.

Vesnice se mu hned zalíbila, protože uviděl  zvířátka co doma mít nemohl. Také v domku, který chtěl tatínek koupit měl hospodář navíc králíky, slepice, kačky, husy, ale i koníka na kterého ho posadil. Byl už starý a sám  a nestačili mu síly se o domek starat.

Protože se místo zalíbilo i mamince bylo rozhodnuto hned; sem se nastěhují...

A bylo to brzy.

Od té chvíle se stal Petřík s maminkou hospodářem. Sázel s ní zeleninu a kytičky, pomáhal krmit králíky i koníka, které jim tu děda- jak bývalému hospodáři všichni s láskou říkali- nechal. Protože měl zvířátka rád

staral se o všechny poctivě, nosil jim vodu co tatínek bral ze studny, nůše trávy jak tatínek nasekal, starý chleba a skořápky od maminky z kuchyně. Za odměnu si pak s tatínkem zahráli opravdový fotbal či tenis a nebo jeli na výlet okolo.

Tak běžel jeden rok, druhý, a Petříka čekala příprava do školy. Maminka s tatínkem se s ním chystali k zápisu do první třídy. Trochu se  bála jak se ten její drobeček uplatní. 

Byla ale překvapená, když jí paní učitelky pochválily jaký že je to silák, zdravý a veliký.

Večer jí tatínek pošeptal "On nám tu nechal dědeček asi kouzelný proutek a když odcházel nenápadně nad Petříkem zakroužil a řekl zaklínadlo, aby nám vyrostl a zesílil"

"...asi ano"v vzdychla si maminka a spokojeně usnula, Vždyť ten její drobeček už dávno není opravdu maličký jak hrášek, jí a pracuje za dva kluky a umí se smát...

Co víc si maminky můžou přát?

Pohádka pro dlouhý, zimní večer

Do tmy přišla nečekaně Pohádka
- stará, hodná babička; Protože je maličká
sedla si hned pod víčka, rozsvítila očíčka
 jak slunce plamínky hřejivou  svíčkou
 a začala vyprávět něžnou písničkou
o tom co bývalo v dalekém světě
kde rodí se princezny a Popelky splétají sítě
z popela a hrášku, chytají do nich lásku
malá zvířátka  i větší, trpaslíky
zlé skutky chytají za knoflíky
čertům je sypou jako koření, vodníkům
jak zpestření pro hrnečky na zlé duše
Za oknem peřina bude slušet ránu
až  Pohádka přestane vyprávět
 a rozplyne se...
...a venku bude sněhobílý svět

Pohádka pro neděli

"Táto, mámo, vstávejte, je neděle!" rozeznělo se tuhle ráno svítáním. Sluníčko totiž polechtalo dětem paty, asi si už chtělo hrát.Ale mamince a tatínkovi se nechtělo na rozdíl od dětí vstávat ani potom, když je políbilo na tváře. Zdály se jim totiž moc hezké sny.
"Co teď?" zeptaly se děti sluníčka. To je ale pěkný vykuk, hned si vědělo rady. Prý že pozve pohádku.
A hned sáhlo do obláčku a...
Hup! Mezi děti se sneslo na sto barevných balónků a začaly si s nimi hrát na žongléry. Potom nad nimi postavily barevnou duhu a pozvaly je, ať po něm přejdou do nebe, ke sluníčku, že si budou hrát tam. Dětem se to zalíbilo; kdo z jejich kamarádů byl na návštěvě u sluníčka?
Panečku, nebe je velikánské moře, které připomíná jejich rybník kam se sluníčko občas přijde vykoupat. Oblaka jsou vlastně plachetnice, každá jiná, jinak veliká. Každá z nich veze stejné barevné balónky jaké postavily u nich doma most po kterém došly děti ke sluníčku. Děti si je začaly posílat z plachetnice do plachetnice a pak je napadlo, že jsou jako sněhové koule a začaly se koulovat. A co takhle postavit  sněhuláčky?
Když konečně maminka otevřela oči  a podívala se z okna honem údivem budila tatínka.
"Podívej, taťko na tu krásu, nebe je plné barevných sněhuláků!" a rozeběhla se do pokojíku vzbudit děti.
Jenomže děti v postýlce nebyly, jen mozaikový most do nebe složený z bublinek, které byly jako pouťové balonky...
"Taťko, děti nám odneslo sluníčko po duhovém mostě! Co budeme dělat???"
Tatínek, který právě otevřel oči dokořán řekl, že se nemusí maminka bát. Že jako kluk byl také u sluníčka v nebi, proto za nimi půjde a přivede je zpět. Ať zatím uvaří oběd a nebojí se o ně.
Vstal, oblékl se jak se sluší ke sluníčku a rozeběhl se duhou.
Na nebi usedl do nejbližší plachetnice, vytáhl duhový balonek jako stožár a ten ho nesl sněhulákovým mořem za dětmi. Vedl je jejich nedaleký smích.
Za chvilku už byl u nich. Chtěl dětem nejdřív vyhubovat, že rodičům neřekly kam jdou, ale pak si vzpomněl, že se mu a mamince zdál zrovna pěkný sen, když je také sluníčko budilo ať si jdou s ním hrát a tak se k dětem přidal a mamince poslal okenicí toho největšího duhového sněhuláka, aby jí nebylo zatím smutno. Sněhulák jí do okna namaloval krásnou sněhovou růži a pak ještě jednu a ještě jednu a...
...vtom ucítil vonící polévku jak ji maminka stahovala z kamen a kuřátko z trouby se do ní připletlo, aby vzkázal ke sluníčku, že už je čas oběda.
Také tatínek a děti ucítili jak voní chystaný stůl a zamávali společně sluníčku, že zase některou neděli přijdou a vezmou maminku s sebou.
Také sluníčko jim zamávalo, že se na ně bude těšit a začalo se kutálet k západu.
Jakmile přeběhli nazpět do pokoje po duhovém mostě, ten roztál a všichni se začali dohadovat zda se jim to zdálo, byla to pohádka nebo sen?
Tatínek s dětmi věděli své; maminka jim to musí uvěřit. Určitě jí ale příště vezmou s sebou.

Strašidelná lesní pohádka

Říká se, že kdo se bojí nesmí do lesa; ale nevím, jestli o tom ví strašidla. Právě jsem totiž potkala v pralese ty dvě tuhle co to nevěděla a jistojistě v ní proto zabloudila., byla schovaná v lesní houštině
Seděla tam schoulená vedle sebe a kdyby je nepolehtalo sluníčko vypadala by jako zapomenuté pařezy. Bylo vidět, že v noci plakali, protože se kolem nich válely perly ze slziček.
"Ahoj, strašidla, co tady strašíte?" zeptala jsem se a to smělejší, celé  umouněné si přes slzy vzdychlo:
"Zabloudili jsme a teď se bojíme, že nevíme kde bydlíme"
Já se zeptala jak se to stalo a ono kurážnější mi začalo vyprávět
"To kdybychom věděli, to by bylo hej; prostě přišla bouřka a z nebe se snesl dlouhý had blesku a silně to zaburácelo. Najednou se ke mně snesla tahle bělostná pavučinka. No, neochraňte jí, tenoučkou, před zlým vichrem, který se kolem nás hnal a bral si všechno co se mu líbilo s sebou.
To vichra rozzlobilo, že chci vzdorovat a taky mne zdvihl od země; musel jsem k sobě přivinout pavučinku o to víc. Ale o to víc jsme se o ní prali. Koukej jak je křehoučká, vždyť by ji potrhal!" odpověděl Šmoulinec- tak se mi představil a hladil Pavučinku po její průhledné hlavě.
Ano, Pavučinka byla celá průhledná, jakoby utkaná z bělostných nití, ale Šmoulinec byl takový starý, ušmoulaný pařez a já nevěděla jestli od přírody nebo od toho jak se v noci rval z vichrem.
On zatím pokračoval ve vyprávění; "když jsem konečně vichra porazil a on si to letěl hvízdat o kus dál a odnesl s sebou ty hrozné blesky a rámus hromů upustil nás právě tady, nevíme kde. Kolem nás bylo rázem obrovské ticho a veliká tma. Až později přicházely první hvězdičky nahlédnout kdo jsme a pak putovaly zase dál.
Copak já, ale Pavučinka se hrozně bojí a pláče a pláče. Proto je tu tolik perel, že vylezly i zvědavé kloboučky hřibů . ty perly jim chutnají, hele jak rychle z nic rostou! Jen aby nás pak nesnědli také."
"Myslím, že ne, " povídala jsem těm dvěma vystrašencům, abych je uklidnila.
"Jenom na houbaře si dejte pozor, vyhledávají  houby, ale mohli by vám také ublížit. Konec konců tenhle domek v  houštině vůbec nevypadá špatně; podívej, máte tu mechové koberce, sluníčko k vám nakukuje, aby vás zahřálo, stříška z větví vás ochrání před deštěm a větry..."
...a najednou se Pavučinka prvně usmála, celá zrůžověla od červánků a přivinula se k Šmoulincovi.
Zlá pohádka je u konce. Na světě je krásně...
Tak  akorát nevím, rozezpívali se oni dva a probudili ptáky? Nebo tomu bylo naopak?

O jedné panence

 Byla jedna panenka. Bývala moc a moc hezká, když přišla do prodejny hraček. každá holčička o ní snila, ale ona čekala až na tu jedinou holčičku, která bude mít narozeniny a maminka s tatínkem jí splní její přání, když na ní Ježíšek zapomněl.
konečně přišel ten veliký den a vedle dortu seděla na stole s mašlí a mrkala s úsměvem na svou novou malou maminku. Jmenovala se Kačka a z panenky měla velkou radost.
Panence dala jméno Madlenka, jméno, které zaslechla v pohádce o sestřičkách a která se jí moc líbila.
 Maminka Kačce přidala pro panenku Madlenku kočárek do kterého ušila krásné peřinky a upletla deku, aby Madlence náhodou nebyla zima.
Kačka a Madlenka tak měly před sebou krásný společný rok her. Ke kočárku jim přibyla kuchyňka, aby si společně mohly vařit, maminka naučila Kačku háčkovat Madlence šaty a Madlenka je doprovázela na nedělních vycházkách i výletech.
Pak ale nastala ošklivá změna. Kačka musela začít chodit do školy a proto se rodina z domku na vesnici odstěhovala do města. Panenka Madlenka se náhle ztratila.
Do domku přišli noví lidé. Byli bez dětí a o panenku nestáli, zahodili jí do houští kam odhazovali odpad, aby nemuseli platit za popelnici.
Hromada nad Madlenkou rostla až se panenka propadla pod zem jako do hrobu. Upadly jí nohy. Madlenka smutně zavřela oči a zdálo se, že tak smutkem usne navěky.
Do domku ale přišli noví lidé a začali dům uklízet a s ním i okolí. Při úklidu se tak objevilo i tělíčko panenky.
Paní domu se hned panenky ujala a očistila jí a dala jí jednu nožku jako náhradu za dvě ztracené. Stal se tak zázrak a panenka otevřela oči a usmála se a zašeptala "...děkuji, budu vás za to doma hlídat."
"Není zač." řekla paní. "Budeš teď mojí holčičkou" řekla a hned panence ušila nové šaty, aby jí nebyla zima.
Od té doby spolu hospodaří na zahrádce. Panenka Madlenka hlídá zahrádku a když paní domu usedne vypráví si pohádky. Třeba tuto, nebo tu co napsal pan Čapek pro pejska a kočičku, jak ti našli také panenku.