Kde se vzali kovářové?

Napadlo vás odkud že vlastně přišli kováři a kde našli svůj oheň?
No přeci v pekle!
Pekelníci!
To si jeden usmyslel, když si šel pro dušičku -  lidskou. 
 Bylo to za krásného, žhavě teplého slunečního dne - čert že už  zůstane na zemi. Protože ho  totiž svět zaujal svou rozmanitostí chutí a vůní.
Pak za ním přiběhl první kůň. 

Současný kovář z Janovic a pohádkový oheň

Pravděpodobně to byl bělostný Pegas, který si stýskal jak ho tlačí kameny skal.
A nebo to byl havraní, pekelský oř?
Co na tom dnes záleží. Důležité je, že...
Čert se nad ním slitoval a vymyslel mu první boty. Jak jinak než železné - z lávy, té strusky valící se přímo z pekla.
 Tak se stali přáteli: první kovář a kůň.
Samozřejmě, že vládce pekel si pro čerta poslal posilu. Leč tomu se na světě zalíbilo nejen přátelství prvního kováře s koněm,
Od té doby marně pekelný pán posílá nové a nové posly. Naopak, Pegas dá vždy jako dar za nové obutí kovářům zručnost a virtuozitu při pekelných orgiích železa a ohně.  A to potom vznikají všechny kouzla                          železa                       s výhní             spletené         dohromady!

Pohádka z lesa / pro přítele

Potkal mner tuhle pařez; Potkal?
Normálně mi nastavil jeden ze svých bludných kořenů, až jsem před ním klekla.
Smál se: "Kdybys měla klobouk tak bys snad i smekla!"
Protiva; jeho mechové vousy, kterými obrůstal se na mne smály a oči provrtané škvírama mrkaly...
"Přišla sis pro pohádku?"
Přiznávám se: "Ano, chtěla jsem si ji odnést pro přítele, prosím. A teď jsem ztratila list."
" Jé, já tu mám lístečků, bloudivá. Copak v nich neumíš číst?"
Přiznávám se, že mi to moc nejde.
" Protože tě znám, tak ti napovím; jsi hodná a necháváš lesu co je jeho, proto ti přidám kousek lesního tajemství. Sedni si mi do klína a poslouchej."
Poslechla jsem a do mého klína usedly zlaté pramínky děda Vševěda slunečného.
"Česej nás, prosíme; i my ti za to povíme co náš děd dělává, když všechno kolem usne!"
Prohrábnu jemně jejich svit.
"Kolem mne běží uspěchaní mravenečkové: Nám nasypej drobečků, ukážeme ti cestu kde bydlil Ferda mravenec; už se přestěhoval do vzpomínek; říkáte tomu Muzeum. Ukážeme ti jeho dům..."
Rozdrobuji  ze svačiny a děkuji za pozvánku.
Tu slyším jak si ptáci štěbetají: " To je ta co nás má ráda! Znáš jí? Znáš? Pospícháš jí zazpívat? já se přidám: Tydlidydá cvrdliků! Buď vítána!"
Zamávám k nebesům a rozhlédnu se po potůčku, který protéká nedalekou úžlabinou. Volaly mne také jeho vlnky. Měly stříbrný hlásek:
"Smočíš si opět nohy? Dovedeme tě nazpět k pramínku, aby ses napila. Vím, že mu zase pomůžeš od spadu, který ho zanáší k pískovému dnu, co ho v filtruje do zrcadlení. "
Pokývám hlavou: "Samozřejmě, jak bych mohla odejít a nepotkat se s ním."
A tak si rozprávím s lesem až sluneční svit začal v mé náruči usínat.
"Vidíš, a pak že neumíš číst v mém letním listovém království. Tolik jsi toho zas prožila....Teď už běž vyprávět tomu svému příteli jak jsi byla u mne a jak jsem ti dal přečíst pohádku. Jestli chce, tak ať si také přijde někdy poslechnout. Třeba až napadne sníh. To budu mít na sobě jiné krásné stránky, celé bílé. Budou psány tajným ingoustem."
"Tak dobrou noc. Počkej, nepospíchej tolik; rozsvítím ti na cestu hvězdičky a přivedu ti měsíc, aby tě doprovodil až do snů.
"Dobrou noc, milý kmete z pařezu."

Pohádka z nebe/ přichází máj

Jednou za rok přichází mezi nás nazpět jaro.
Nejdřív se  otevře zem a svatý Jiří pozve na povrch nazpět hady a štíry.
 Co ještě spalo  zvědavě honem vykukuje na svět  a začne růst, aby dohnalo prospaný čas.
Všude je najednou ruch a šum...
Jak vypráví pověst babiček prý někde vzroste zlaté kapradí. A kdo že ho najde splní mu přání, najde štěstí. Ztratí-li ho však, pak běda mu, zapomene na vše a o vše přijde..
To proto, že ta noc přelomu dubna v květen, měsíc máj je čarovná. Morana, zlá Zima je definitivně pálena - musí se zničit všechny její ostatky, aby nedělala neplechu.
Žel, asi se to nikdy nepodaří docela. A ona tak vždycky přečká schoulená někde v koutě, aby mezi nás zas a zase mohla zpět. Mávnout čarovným proutkem a kraj proměnit ve spící oblast.
Ale k tomu, aby opět vyrostla musí přečkat půlroční čas našich radovánek.
A o tom zase příště...
Před námi čarovná noc a po ní máj, kdy se rozeběhneme v háj plný zvědavé zeleně a zamilovaných zvířátek i lidí.
I Zem je zamilovaná do nebe a láká slunce stále blíž do své hlubiny.
Honem tedy hledat lístky zlatého kapradí, a hlídejme si ho v srdíčku kdo ho najdeme!

Na dobrou noc

Na dobrou noc

Houpy, houpy, můj koníčku
můj měsíčku na obloze
rozjedem se černou plání
ať usneme blaze.
Na ní září zlaté kvítí
říká se mu hvězdičky
co se třpytí pod víčky
všem maličkým, když jdou spát
Zaklepem jim do okénka
ať si s námi běží hrát
Kuli, kuli, kulilíč
z měsíčka je rázem míč
kdo ho chytí hvězdnou sítí?
Vidíš,? Jak lucerny svítí
tohle kvítí, celé zlaté na obloze
Podívej se, dítě uslo
a tak blaze usmívá se téhle kráse
Houpy, houpy, houpy hou
můj měsíčku na obloze
pojď ho se mnou obejmout....

Ranní pohádka:

Kuk! Sluníčko mi sklouzlo po vlasech po nose a zašimralo pod peřinou: "Vstávej! Už je čas!"
Líně jsem se protáhla a vyhnala ho z povlaku. Naopak jsem se zachumlala a dodala jsem: " Mně se nechce,; právě jsem v pohádkové říši, víš?"
Sluníčko se ke mně schoulilo: "A co se tam děje?
Povídám mu: "Povím ti to, ale to mne nesmíš budit."
"Tak dobře. " povědělo mi a přitáhlo si polštářek ze šedivého mráčku.
Zívlo a jalo se poslouchat.
"To ti je taková krásná zahrada, plná ptáků a květin a stromů, a představ si, všichni si tu povídají řečí, která vypadá jako je naše, lidská. A já jim všechno rozumím."
"Na tom není nic zvláštního" povídá sluníčko "My si přeci také povídáme. I s deštěm, i s oblaky si rozmlouváš, i s měsícem a hvězdami."
" I se zvířátky, já vím" povídám mu.
"Ale přesto. Tahle zahrada, ta má zvláštní studnu, víš? A příroda kolem mi pověděla svým švitořením- Podívej se na její dno.
Já jsem poslechla a podívala se.
V té studni byla průzračně čistá hladina,ale hooodně moc hluboká. A já jsem byla zvědavá, tak jsem se naklonila a spadla do ní,
No, a najednou jsem se ocitla v této posteli vedle tebe."
Sluníčko se rozesmálo, odhodilo svůj obláček, moji peřinu a zvolalo.
"Tak teď už je vážně čas vstát! Jsem tvůj zlatý míč a jdeme si házet!"
Co jsem měla dělat jiného než mu dát za pravdu?
A tak si spolu hážeme mezi obláčky a tím uzavírám pohádku s přáním: Přijďte taky!

Nová pohádka o Zemi

Je jedna veliká zahrada ;
Je tak veliká, že pokryla celou zem. Je tak krásná a bohatá, že se zalíbila nebesům.
 Den za dnem se nad ní honí oblaka jako krásné víly a rozpouštějí v pramenech řek své zlatavě pestré kadeře. Na jejím věčně hladovém těle vysévají stera, tisícera květů a rozhazují semena stromků - jako mládenci k nim potom, když vyrostou sahají větvemi svých korun co hlav; jen z místa nemohou. 
A hle! Narodil se zde človíček. Uprostřed hor, v údolí se tomu tak stalo.
Ptáte se jak? Nikdo neví.
Možná tam  za jedné hluboké noci jedna z víl zabloudila z nebes  a upadl jí pláteček lásky- okvětí, které vydalo semínko.
Možná...
Ať tak či tak, časem z děťátka vyrostla krasavice podobná své nebeské ochránkyni.
Šel světem tulák, který povstal snad z mořské hlubiny kam se noc co noc nořil měsíční svit. Možná, že to byl on, který  také ztratil semínko života uprostřed hlubiny až z něj vyrostl onen mládenec.
Co na tom?
Jisté je, že ho líbezná písnička vánku podobné píšťalky dovedla až za děvčetem a ihned jí byl okouzlen.
Co povídat dál?
Není co. V té veliké zahradě začala kvést poté také láska. 
Víly z nebes schované v obláčcích se v té zahradě nadále rády zhlížejí, rozpouštějí dál své kadeře v říčních hladinách a  rozhazují semínka stera, tisícera kvítí a stromů co milenců, kteří k nim vztahují své větve žádostiví jejich doteků.

O sněhových vločkách

Sněhové vločky

...sněhové vločky jsou vlastně baletky, celé v bílém. Když přijde jejich čas rozletí se krajinou a tancují, tancují, tancují ...
...až zemdlené sesednou na zem.
   Jediný tanečník, který jim píská do kroku je vítr. Lehounce je pozvedne, a ony se opět roztančí, rozletí se  krajinou smějící se stříbrným cinkotem...
...a znovu znaveně posedají na jiném místě, pokryjí zem i střechy i stromy. Tolik jich je.
Na rybnících a potůčkách utkají krajkové šály.
...A tak střídavě tančí a sedají si až zeslábnou, jejich šatečky, nedávno bělostné jsou urousané od hlíny.

...Začnou pak nad svou nemohoucností plakat, zem se pod nimi změní v řečiště potůčků....
...Jednoho dne najednou nebudou.
Kolkolem začne vylézat tráva a sněženky -  korunky, které z nich zbyly a  také sedmikrásek sukénky ze zbytků co tu zanechaly, když se  rozplavaly potokem do moře...