Pohádka z nebe/ přichází máj

Jednou za rok přichází mezi nás nazpět jaro.
Nejdřív se  otevře zem a svatý Jiří pozve na povrch nazpět hady a štíry.
 Co ještě spalo  zvědavě honem vykukuje na svět  a začne růst, aby dohnalo prospaný čas.
Všude je najednou ruch a šum...
Jak vypráví pověst babiček prý někde vzroste zlaté kapradí. A kdo že ho najde splní mu přání, najde štěstí. Ztratí-li ho však, pak běda mu, zapomene na vše a o vše přijde..
To proto, že ta noc přelomu dubna v květen, měsíc máj je čarovná. Morana, zlá Zima je definitivně pálena - musí se zničit všechny její ostatky, aby nedělala neplechu.
Žel, asi se to nikdy nepodaří docela. A ona tak vždycky přečká schoulená někde v koutě, aby mezi nás zas a zase mohla zpět. Mávnout čarovným proutkem a kraj proměnit ve spící oblast.
Ale k tomu, aby opět vyrostla musí přečkat půlroční čas našich radovánek.
A o tom zase příště...
Před námi čarovná noc a po ní máj, kdy se rozeběhneme v háj plný zvědavé zeleně a zamilovaných zvířátek i lidí.
I Zem je zamilovaná do nebe a láká slunce stále blíž do své hlubiny.
Honem tedy hledat lístky zlatého kapradí, a hlídejme si ho v srdíčku kdo ho najdeme!

Na dobrou noc

Na dobrou noc

Houpy, houpy, můj koníčku
můj měsíčku na obloze
rozjedem se černou plání
ať usneme blaze.
Na ní září zlaté kvítí
říká se mu hvězdičky
co se třpytí pod víčky
všem maličkým, když jdou spát
Zaklepem jim do okénka
ať si s námi běží hrát
Kuli, kuli, kulilíč
z měsíčka je rázem míč
kdo ho chytí hvězdnou sítí?
Vidíš,? Jak lucerny svítí
tohle kvítí, celé zlaté na obloze
Podívej se, dítě uslo
a tak blaze usmívá se téhle kráse
Houpy, houpy, houpy hou
můj měsíčku na obloze
pojď ho se mnou obejmout....

Ranní pohádka:

Kuk! Sluníčko mi sklouzlo po vlasech po nose a zašimralo pod peřinou: "Vstávej! Už je čas!"
Líně jsem se protáhla a vyhnala ho z povlaku. Naopak jsem se zachumlala a dodala jsem: " Mně se nechce,; právě jsem v pohádkové říši, víš?"
Sluníčko se ke mně schoulilo: "A co se tam děje?
Povídám mu: "Povím ti to, ale to mne nesmíš budit."
"Tak dobře. " povědělo mi a přitáhlo si polštářek ze šedivého mráčku.
Zívlo a jalo se poslouchat.
"To ti je taková krásná zahrada, plná ptáků a květin a stromů, a představ si, všichni si tu povídají řečí, která vypadá jako je naše, lidská. A já jim všechno rozumím."
"Na tom není nic zvláštního" povídá sluníčko "My si přeci také povídáme. I s deštěm, i s oblaky si rozmlouváš, i s měsícem a hvězdami."
" I se zvířátky, já vím" povídám mu.
"Ale přesto. Tahle zahrada, ta má zvláštní studnu, víš? A příroda kolem mi pověděla svým švitořením- Podívej se na její dno.
Já jsem poslechla a podívala se.
V té studni byla průzračně čistá hladina,ale hooodně moc hluboká. A já jsem byla zvědavá, tak jsem se naklonila a spadla do ní,
No, a najednou jsem se ocitla v této posteli vedle tebe."
Sluníčko se rozesmálo, odhodilo svůj obláček, moji peřinu a zvolalo.
"Tak teď už je vážně čas vstát! Jsem tvůj zlatý míč a jdeme si házet!"
Co jsem měla dělat jiného než mu dát za pravdu?
A tak si spolu hážeme mezi obláčky a tím uzavírám pohádku s přáním: Přijďte taky!

Nová pohádka o Zemi

Je jedna veliká zahrada ;
Je tak veliká, že pokryla celou zem. Je tak krásná a bohatá, že se zalíbila nebesům.
 Den za dnem se nad ní honí oblaka jako krásné víly a rozpouštějí v pramenech řek své zlatavě pestré kadeře. Na jejím věčně hladovém těle vysévají stera, tisícera květů a rozhazují semena stromků - jako mládenci k nim potom, když vyrostou sahají větvemi svých korun co hlav; jen z místa nemohou. 
A hle! Narodil se zde človíček. Uprostřed hor, v údolí se tomu tak stalo.
Ptáte se jak? Nikdo neví.
Možná tam  za jedné hluboké noci jedna z víl zabloudila z nebes  a upadl jí pláteček lásky- okvětí, které vydalo semínko.
Možná...
Ať tak či tak, časem z děťátka vyrostla krasavice podobná své nebeské ochránkyni.
Šel světem tulák, který povstal snad z mořské hlubiny kam se noc co noc nořil měsíční svit. Možná, že to byl on, který  také ztratil semínko života uprostřed hlubiny až z něj vyrostl onen mládenec.
Co na tom?
Jisté je, že ho líbezná písnička vánku podobné píšťalky dovedla až za děvčetem a ihned jí byl okouzlen.
Co povídat dál?
Není co. V té veliké zahradě začala kvést poté také láska. 
Víly z nebes schované v obláčcích se v té zahradě nadále rády zhlížejí, rozpouštějí dál své kadeře v říčních hladinách a  rozhazují semínka stera, tisícera kvítí a stromů co milenců, kteří k nim vztahují své větve žádostiví jejich doteků.

O sněhových vločkách

Sněhové vločky

...sněhové vločky jsou vlastně baletky, celé v bílém. Když přijde jejich čas rozletí se krajinou a tancují, tancují, tancují ...
...až zemdlené sesednou na zem.
   Jediný tanečník, který jim píská do kroku je vítr. Lehounce je pozvedne, a ony se opět roztančí, rozletí se  krajinou smějící se stříbrným cinkotem...
...a znovu znaveně posedají na jiném místě, pokryjí zem i střechy i stromy. Tolik jich je.
Na rybnících a potůčkách utkají krajkové šály.
...A tak střídavě tančí a sedají si až zeslábnou, jejich šatečky, nedávno bělostné jsou urousané od hlíny.

...Začnou pak nad svou nemohoucností plakat, zem se pod nimi změní v řečiště potůčků....
...Jednoho dne najednou nebudou.
Kolkolem začne vylézat tráva a sněženky -  korunky, které z nich zbyly a  také sedmikrásek sukénky ze zbytků co tu zanechaly, když se  rozplavaly potokem do moře...

Pohádka ze mlejna II

.a ještě jedna Pohádka ze mlejna

王海涛 / Wang Haitao (China)
watercolour.



Byl mlýn vedle bystřiny, schovaný mezi skaliskama
Vodník v něm si liboval co klidu má, když mlynář odešel
- voda sama mu zpívá, libá hladina
že svět zbavený je zel

To bylo dávno, kdysi stalo se
že mlynář krajinou šel jednou kolem
 a začal točit mlýnským kolem
Klapy klapy klapy
zlaté nitě ze slunce semelu do zlaté mouky
pro pavouky, pro berušky dokola
Už je jich zlatá komora!
Leč krásti zlato z nebe se nevyplácí
i když dá práci! 
A temné mraky bouří ozvaly se
hladinu vzbouřily; břehy lisé se potopily zcela
- byla to ale mela!
Mlynář se polekal nebe i sebe
pospíchal pryč: klapy klapy, klapy mlel mlýn svojí
Mlynář se bojí, že přišel na něj trest!
Tak zarostla časem nejedna z cest
a vodník z nedaleké tůně zas sedával na kameni 
nerušný; čekající na znamení
Cože bude?
Klid je všude!
Až šel kolem krajánek z dalekých cest
- jedinou mošničku si stihl nést
a v ní měl zrnka, zrníčka
o nichž zpívala písnička
Ten kdo si popílí, semele obilí, bude mít zlata bělostného
Vodník zvědavý sedl vedl něho, zrnek takových neviděl
- Kolik přinesou do mlýna zel?
A mlýn klapal: klapy, klapy, klapy, klap
mlýn zpíval, kdo mouku má, ten je zdráv!
Vodníčku, třeba je mlýnu vody čiré!
Teď přišla tvoje také chvíle....

A tak se spolu dali do díla
vodník a krajánek; mlýn k tomu si zpívá dál
klapy, klapy, klapy, klap
 Už nejsou sami v mlýna pustině
rozemlela se ve velké rodině!

 

 

Pohádka o dlouhé, bílé noci

O dlouhé, bílé noci

Všude kolem mne je tajemné ticho, když přichází- vznešená, celá v černém hábitu na němž je tisícero svícných hvězd složených v různá znamení, kterým se říká Zvěrokruh.
Ťuká na mé nedočkavě orosené okno  ozdobené ledovou květenou.¨Jen, pojď, má tichá, bílá noci plná kouzel; Buď vítána."
Těším se co mi bude vyprávět ze svých cest krajinou roku. Její příběh připomíná tajemnou báj...
Ano; bylo to strašně moc dávno, když jsem se narodila ze dna moře- věčnosti.
To se do sebe zamilovala Zem a Nebe
Maminka Zem byla laskavá,tatínek z nebeských,nadoblačných výšin byl přísnější, ale spravedlivý.
Chtěli ze mne mít vládkyni světa.
Jenomže, uprostřed sebe měl otec žhavé slunce v podobě srdce, a to si usmyslilo, že  svět kolem je příliš tmavý a vykouklo...
...a narodil se den.
Co si měla maminka Zem počít? Ptala se tatínka jak  na nás, abychom se nehádali.
Moudrý nebeský otec rozhodl:" Noci patří tma a dnu patří světlo. Oběma dávám do vínku spravedlivě rozdělený čas- jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost a zimní návrat ke světlu."
"Dnes tedy vrcholí má vláda:" dopověděla noc.
"Přeji si, aby byla krásná, vznešená oslava než se od vás budu opět vzdalovat do dalekých vesmírných poutí než přijde nazpět čas mého opětovného návratu k vám jak tomu činím už staletí. Neporaňte mne, prosím..."
Pohlédla na mne vyčítavě.
"Vánoce přeci nejsou pouze o konzumaci a lesků věcí movitých. Je také vzpomínkou na mou pouť mezi vámi." dodala a na souhlas se rozblikalo tisícero hvězdných svící.
Zastaděla jsem se jak se snažíme tu její krásu přehlušit naší nabubřelostí.
A přitom je to ona, pořád ona: Skromná a přitom vznešená svým jsoucnem.
Náš čas se láme k jejímu odchodu.
Naposledy za ní pohladím kvítím z ledu obrostlou okenici za níž dohořívají hvězdné svíce.
Přichází den. Žhavé srdce na obloze rozestírá koberec po obloze kudy odešla za obzor - dlouhá bílá noc.
Dobrou noc lidé tohoto světa! Dobrý den všem kdo se probouzíte!