Bylo,nebylo? To ví jen Bůh...
Jednou se stalo, že se narodil Bohu opět syn. Zatímco mu ale všichni předchozí dělali dosud radost, tenhle jakoby byl z čertovy zahrádky. Všude se pletl, vše chtěl vědět dopředu; no, opravdu, zdál se hadích ocásků.
Občas to Boha vedlo k zamyšlení, zdali ta jeho věrná láska neusnula někde mimo a zda se jí nechytlo čertovo bejlí.
Jenomže, Bůh je milostivý a má všechny rád, proto měl přes všechna trápení rád i svého divokého syna. Brzy mu pořídil i vhodnou družku, protože očekával, že se zklidní.
I tentokrát se ale potázal s nepochopením dobré vůle. Nepovedený synáček svou družku strhl do stejné dychtivosti a nebeský ráj jim byl oběma málo.
Co s tím? Bůh se obrátil na svou družku Zem.
Zem byla rozhodnutá natotata. Pošli ty dva sem, do mé náruče. Však já je vychovám k obrazu tvému.
Bůh uznal její slova za smysluplná a oba poslal do náruče matky Země.
Tak sestoupil na Zem člověk a přivedl s sebou družku.
A hned jim to začalo.Najednou dostali hlad.
Co na to maminka Zem?
"Máš hlad? Mám v sobě semínka stromů i zrn. Musíš se k nim ale dostat."
Človíček se dal do kopání a objevů. Jeho družka zatím objevovala jiná kouzla. Zachtělo se jí nebýt sama, když človíček kope, sází, objevuje.
A brzy počala dítě. maličkého človíčka; za ním druhého, třetího. A hle! Měla zaměstnání i ona. Stala se chůvou a pečovatelkou dětem a človíčkovi.
Tak běžel čas. Člověk se zdokonalil v sázení, pěstování, žena ve vaření a pečování; Už měli i pomocníky.
Najednou byl člověk stár nesmírně let.Stal se unaveným. Nedalo se nic dělat. Bůh viděl, že se za ta léta natolik polepšil, proto ho povolal k sobě i s jeho družkou.
A svět převzali jeho potomci.
Jenomže, ouha!Najednou se svět kolem musel začít dělit, neboť začaly hádky komu co patří a kdo co udělal či neudělal.
A také vynálezcové začali vynalézat čím dál víc věcí, aby vlastně nemuseli dělat nic.A čím víc na to fofrují tím méně stíhají.
Svět se začal rozrůstat.
Matička Zem má stále svatou trpělivost s tím hladovým plémětem, které čím ví jeho chce tím víc, ale zároveň chce i víc coby jednotlivec.
Občas se obrací ona sama k Bohu o radu. To potom přijdou bouře, aby si lidé uvědomili jaký že mají dar náruče své matky Země: když jí ublíží, ublíží nejvíc sobě.
Pochopí to lidé než bude pozdě a zestárne i ona?
sobota 8. května 2010
čtvrtek 15. dubna 2010
zakázaná pohádka
Zakázaná pohádka:
| |
prý o Mikešovi, kocourkovi co uměl mluvit s lidmi i se zvířátky...
Bylo nebylo, ví pan Lada a jeho Mikeš a dětí, které žili v té době.
Milý Mikeši: zdravím tě do pohádky a s tebou zvířátka a Petrovské loupežnííky. a jiné čerchmanty pohádkové.
Zpívávalo se tehdy za vás: Zima byla , bláto bylo/ cikáně se narodilo,/zima je ,bláto je/ cikáně už tancuje:!
Jéje; Milý Mikeši, povím ti:očima dnešních chlebodárců a jejich společníků jsem rasistka, že toto zpívám..? co si o tom myslíš ty a tví společníci?
Pokud vím, u vás se rozdílů nedělalo. Cigáňátka naopak vytvářely pro ostatní ogařiska a děvčiska závistivost. Co by za to daly hodné děti mít se po cikánsku!? A dnešní děti jakbysmet.
Ti rozdí nedělají dokud neukážeme prstem ono"TYTYTYTY!"
No, ale,přiznejme,my, dospěláci; nezávidíme i my dnes jistou svobodu myšlení?
Nostalgické údobí našich kolotočářů, kdy zmrzka i kolotoč byly za pouhou kačku, hudba vyhrávala- a vyhrává odtrhovačky, a děti vyjukané chtějí další a další atrakce...
Jenomže, já vlastně, Mikeši chtěla napsat původně natruc antipohádku proti údajnému podtextu rasismu. Tedy pohádku naruby jak je měl pan Lada rád. No, pokusíme se. Co ty na to, ?
Odečtu kapitolu, že ses dostal mezi cikány a kolotočáře.ty sám vandrujíc světem.
Milý kocourku. V tomhle díle patříš rodině romského domkáře. Pepík- nezdatra/ to i ten z jiného vyprávění, víš? , tak ten po tobě jen závistivě pokukoval.
Tatínek je starý, poctivý kovář, čertovo bývalého švagra mladý. Má sice kupu dětí, ale to by bílí gadžové koukali jak jsou pracovití a čistotní; pírko holubí zůstává na podlaze sněhobílé.
No, a u tohoto kovářského se jednou zastavil vagabund rodu gadžovského. Nemytý, nečesaný; Vocilka bylo jeho ctěné jméno. Prý jednou
s jakýmsi Švandou- po otci Dudákem až v Cařihradě dělal ouředničinu: dnes by řekli manažera a vyhazovače.
Alkohol z něho táhl.
"Hloupý cigán, toho ukecám:" řekl si Vocilka v duchu na to.
A hned se dal do kuchtění piklí.
To ale neznal světaznalého Mikeše a školou vzdělanou romskou drobotinu.
Povím vám, hned Vocilku prokoukli a pořádný morální štulec mu uštědřili: Zima je, bláto je/cikáně se raduje/má kocourka Mikeše, oboum jiskry v očích hrají/ jak ohýnky plápolají/ zima je, bláto je/, vlastně se nic neděje,/když človíček tance znalý od srdce se raduje!/ je mu teplo na duchu. Kdy nevěří, škaredí se/ten dostane záduchu.
Že to tak taky bylo, pane Lado?
Zpívávalo se tehdy za vás: Zima byla , bláto bylo/ cikáně se narodilo,/zima je ,bláto je/ cikáně už tancuje:!
Jéje; Milý Mikeši, povím ti:očima dnešních chlebodárců a jejich společníků jsem rasistka, že toto zpívám..? co si o tom myslíš ty a tví společníci?
Pokud vím, u vás se rozdílů nedělalo. Cigáňátka naopak vytvářely pro ostatní ogařiska a děvčiska závistivost. Co by za to daly hodné děti mít se po cikánsku!? A dnešní děti jakbysmet.
Ti rozdí nedělají dokud neukážeme prstem ono"TYTYTYTY!"
No, ale,přiznejme,my, dospěláci; nezávidíme i my dnes jistou svobodu myšlení?
Nostalgické údobí našich kolotočářů, kdy zmrzka i kolotoč byly za pouhou kačku, hudba vyhrávala- a vyhrává odtrhovačky, a děti vyjukané chtějí další a další atrakce...
Jenomže, já vlastně, Mikeši chtěla napsat původně natruc antipohádku proti údajnému podtextu rasismu. Tedy pohádku naruby jak je měl pan Lada rád. No, pokusíme se. Co ty na to, ?
Odečtu kapitolu, že ses dostal mezi cikány a kolotočáře.ty sám vandrujíc světem.
Milý kocourku. V tomhle díle patříš rodině romského domkáře. Pepík- nezdatra/ to i ten z jiného vyprávění, víš? , tak ten po tobě jen závistivě pokukoval.
Tatínek je starý, poctivý kovář, čertovo bývalého švagra mladý. Má sice kupu dětí, ale to by bílí gadžové koukali jak jsou pracovití a čistotní; pírko holubí zůstává na podlaze sněhobílé.
No, a u tohoto kovářského se jednou zastavil vagabund rodu gadžovského. Nemytý, nečesaný; Vocilka bylo jeho ctěné jméno. Prý jednou
s jakýmsi Švandou- po otci Dudákem až v Cařihradě dělal ouředničinu: dnes by řekli manažera a vyhazovače.
Alkohol z něho táhl.
"Hloupý cigán, toho ukecám:" řekl si Vocilka v duchu na to.
A hned se dal do kuchtění piklí.
To ale neznal světaznalého Mikeše a školou vzdělanou romskou drobotinu.
Povím vám, hned Vocilku prokoukli a pořádný morální štulec mu uštědřili: Zima je, bláto je/cikáně se raduje/má kocourka Mikeše, oboum jiskry v očích hrají/ jak ohýnky plápolají/ zima je, bláto je/, vlastně se nic neděje,/když človíček tance znalý od srdce se raduje!/ je mu teplo na duchu. Kdy nevěří, škaredí se/ten dostane záduchu.
Že to tak taky bylo, pane Lado?
Žádné příspěvky
neděle 14. března 2010
Jak se Vesna probudila ze zimního spánku:
prší....
to pláče sníh, že končí jeho čas. Napověděly mu to sluneční paprsky, které trhaly závěje a dobývaly se na sněženky a ostatní květenu, aby probudily paní Vesnu.
Když totiž končil její čas,přešlo léto; ustlal jí starší lože bratr podzim - Jeseň, a zahrabal jí hluboko do listí.
Zatímco mohla ještě nedávno spolu s dovádivým létem vesele dokvétat, nyní definitivně ustřihl jejím motýlům křídla, zabalil je do kukel a zaklel do spánku.
Možná myslel na to, aby jí nebyla zima, možná proto, aby si neponičila svůj krásný , mlhovitý šat na něž tak rády usedají kapky rosy.
No, a nyní tu kraluje zimní královna, která nechce opustit svou síň zvanou krajina. Štědře rozhazuje okolím chumelení a znovu a znovu přikrývá všechno kolem svými ledovými oblázky setkanými z vloček.Má pravdu; jsou ledové a krásné, tkané nejjemnějšími kapičkami.
Jenomže, už i ptáci ztrácejí trpělivost a hlasitě Vesnu vyvolávají.
Nezazdálo se i vám, že zimní královně ubývá sil a kolkolem pomalinku začíná prosvítat jaro??
Sláva. To už se probouzí jeho královna!
to pláče sníh, že končí jeho čas. Napověděly mu to sluneční paprsky, které trhaly závěje a dobývaly se na sněženky a ostatní květenu, aby probudily paní Vesnu.
Když totiž končil její čas,přešlo léto; ustlal jí starší lože bratr podzim - Jeseň, a zahrabal jí hluboko do listí.
Zatímco mohla ještě nedávno spolu s dovádivým létem vesele dokvétat, nyní definitivně ustřihl jejím motýlům křídla, zabalil je do kukel a zaklel do spánku.
Možná myslel na to, aby jí nebyla zima, možná proto, aby si neponičila svůj krásný , mlhovitý šat na něž tak rády usedají kapky rosy.
No, a nyní tu kraluje zimní královna, která nechce opustit svou síň zvanou krajina. Štědře rozhazuje okolím chumelení a znovu a znovu přikrývá všechno kolem svými ledovými oblázky setkanými z vloček.Má pravdu; jsou ledové a krásné, tkané nejjemnějšími kapičkami.
Jenomže, už i ptáci ztrácejí trpělivost a hlasitě Vesnu vyvolávají.
Nezazdálo se i vám, že zimní královně ubývá sil a kolkolem pomalinku začíná prosvítat jaro??
Sláva. To už se probouzí jeho královna!
úterý 16. února 2010
Avatar: | SASPI.cz - Literární server
Avatar:píseň o pohádce:
Matka Zem se jedné noci poddala opět Vesmíru;
byla to noc nepokojná, stejně jako její srdce, které rozlévalo příboj
vysoko, vysoko k nebeskému souznění;
pleskal o skalnatý břeh a nemohl výš.
Zlobil se na svou mateřskou náruč
zatímco hladina vesmíru sestupovala
do jejího konejšivého klína.
Lidské plémě zabrané do svého žití nevěnovalo pozornost
stavu. Možná cítilo nepokoj,
ale oddávalo se životu, který neslo na svých bedrech..
Co je mu po neživotném?
Najednou se Zem rozevřela;začínalo svítat
To se vracelo slunce. Hřích byl dokonán:
Sutiny lidských důmyslů pohřbívaly těla a
a krajinu.Bůh viděl a mlčel.
Odsouzenci k novému životu začali sbírat zbytky
včerejšího života: Bůh stále mlčel
zatímco slunce putovalo do západu; jako by vše Bůh opouštěl.
Zatím krvácející matka polykala zlo,
kterého se dopustila krajina.
Obloha konejšivě přikrývala chaos.
Stojím na břehu rozhodnutí.
Jestliže by Bůh odešel, nastala by tma.
Zem, kterou vesmír obtěžkal ale čeká zas a znova
na jeho lásku: Nejdřív ale musí očistit své lůno od špatného.
A to my, lidé nikdy, nikdy nepochopíme.
byla to noc nepokojná, stejně jako její srdce, které rozlévalo příboj
vysoko, vysoko k nebeskému souznění;
pleskal o skalnatý břeh a nemohl výš.
Zlobil se na svou mateřskou náruč
zatímco hladina vesmíru sestupovala
do jejího konejšivého klína.
Lidské plémě zabrané do svého žití nevěnovalo pozornost
stavu. Možná cítilo nepokoj,
ale oddávalo se životu, který neslo na svých bedrech..
Co je mu po neživotném?
Najednou se Zem rozevřela;začínalo svítat
To se vracelo slunce. Hřích byl dokonán:
Sutiny lidských důmyslů pohřbívaly těla a
a krajinu.Bůh viděl a mlčel.
Odsouzenci k novému životu začali sbírat zbytky
včerejšího života: Bůh stále mlčel
zatímco slunce putovalo do západu; jako by vše Bůh opouštěl.
Zatím krvácející matka polykala zlo,
kterého se dopustila krajina.
Obloha konejšivě přikrývala chaos.
Stojím na břehu rozhodnutí.
Jestliže by Bůh odešel, nastala by tma.
Zem, kterou vesmír obtěžkal ale čeká zas a znova
na jeho lásku: Nejdřív ale musí očistit své lůno od špatného.
A to my, lidé nikdy, nikdy nepochopíme.
neděle 14. února 2010
z pověstí o pohádkách: Sněhurka z Ledového království, princezna Pampeliška
...to vám ale uběhlo času, že už ho nikdo nespočítá...
Bylo to totiž tak pradávno, že všude na světě byla jen zima a led. Lidé, kteří v té době žili neznali slunce a světlo.
Až jednou...
...Do ledového království nakouklo slunce. Postupně rozhrnulo svými paprsky tmoucí tmu , a jakoby vytvořilo prvotní zrcadlo.
Do jeho záře vstoupilo bílé jiskření a celé nebe tím hned zezlátlo.
Lidé, polekáni světlem se utíkali skrýt do jeskyně.
Jenom jediná, bledá a krásná dívka zůstala zvědavě hledět do té krásy.
Slunce jí oslovilo a jí studem zčervenala líčka. Také její dosud havranovité vlasy začaly prokvétat zlatem.
Slunce jí tělo obléklo tělo do zelené sukénky a ona celá se roztančila.
I požádalo jí Slunce o ruku;
Zvědaví lidé se začali rozhlížet po té nevídané kráse.Dostala jméno Pampeliška.
Nikdo už si nevzpomene, kdo jí prvně pojmenoval.
Tak také poté Pampeliška spolu se Sluncem rozdávala lidem teplo a světlo. Zima se pod jejich dotekem začala rozpadat, až nebyla než prameny vody, které se roztekly krajinou. A kolkolem se rozeselo plno dětí, podbělíčků.
Tak šel čas.
Jenomže; Slunce je veliký poutník. Putuje světem od východu do východu; občas zmešká čas, a to se vkrade do krajiny posedlá zima. Vše umoří.
Chudák pampeliška čeká a čeká, až zavadne, zatáhne se pod zem.
Zakletá princezna, kterou dnes předběhnou nejdříve její zvědavé děti....
A přesto je jich rok od roku víc a víc.
A kdo byla ta dívka, která se oddala Sluníčku? No přeci Sněhurka!
Bylo to totiž tak pradávno, že všude na světě byla jen zima a led. Lidé, kteří v té době žili neznali slunce a světlo.
Až jednou...
...Do ledového království nakouklo slunce. Postupně rozhrnulo svými paprsky tmoucí tmu , a jakoby vytvořilo prvotní zrcadlo.
Do jeho záře vstoupilo bílé jiskření a celé nebe tím hned zezlátlo.
Lidé, polekáni světlem se utíkali skrýt do jeskyně.
Jenom jediná, bledá a krásná dívka zůstala zvědavě hledět do té krásy.
Slunce jí oslovilo a jí studem zčervenala líčka. Také její dosud havranovité vlasy začaly prokvétat zlatem.
Slunce jí tělo obléklo tělo do zelené sukénky a ona celá se roztančila.
I požádalo jí Slunce o ruku;
Zvědaví lidé se začali rozhlížet po té nevídané kráse.Dostala jméno Pampeliška.
Nikdo už si nevzpomene, kdo jí prvně pojmenoval.
Tak také poté Pampeliška spolu se Sluncem rozdávala lidem teplo a světlo. Zima se pod jejich dotekem začala rozpadat, až nebyla než prameny vody, které se roztekly krajinou. A kolkolem se rozeselo plno dětí, podbělíčků.
Tak šel čas.
Jenomže; Slunce je veliký poutník. Putuje světem od východu do východu; občas zmešká čas, a to se vkrade do krajiny posedlá zima. Vše umoří.
Chudák pampeliška čeká a čeká, až zavadne, zatáhne se pod zem.
Zakletá princezna, kterou dnes předběhnou nejdříve její zvědavé děti....
A přesto je jich rok od roku víc a víc.
A kdo byla ta dívka, která se oddala Sluníčku? No přeci Sněhurka!
neděle 22. listopadu 2009
z lesní houštiny
..byl nedělní den měsíce listopadu kdy mě les uzavřel v svém klíně a posadil na starobný trůn lesního vládce. Věděl, že jsem zvědavá co si šeptají větve jeho stromů. Zeptal se mě, zda vím, že stromy nebyly kdysi pradávno vzrostlé do země. Tohle tajemství si totiž ukrývají mezi sebou a mají proč.
Přesto mi dovolili vám kousíček také povědět.
To tenktrát, když se zrodil tento svět, nebe se oddělilo od moře a na zem vstoupilo světlo slunce; zem začala obrůstat květinami, byl ráj.
Všechno kolem žilo. I stromy, kráčeli krajinou kam se jim zlíbilo .
A tak celá flora měla otevřenou krajinu jen pro sebe a svůj život.
To tenkrát ještě na zem nevstoupil člověk.
Jednoho dne ale seslal na zem i jeho, tvora nepokojného.
Stromům se to ale nelíbilo, natahovaly po něm své větve;
Jenomže člověk byl od počátku dobyvačný a ruce jim odsekával, nebál se ani jejich síly.
Co měl dělat Hospodyň při řešení sporu? Rozdělil přírodu na živoucí a neživoucí. Stromy vsadil stejně jako květenu do země, ptákům určil nebe, člověku zemskou pouť.
K člověku přidružil zvířenu a tím vším dal klíč životu věčnému.
Od té doby stromy vzrůstají do země a k nebi natahují dlaně , aby jim bylo dáno ochrany. Proč ale v zimě svlékají jen někteří listi, to už si nechávám zdát, Kdo tohle prozradí ten též zdřevnatí.
Přesto mi dovolili vám kousíček také povědět.
To tenktrát, když se zrodil tento svět, nebe se oddělilo od moře a na zem vstoupilo světlo slunce; zem začala obrůstat květinami, byl ráj.
Všechno kolem žilo. I stromy, kráčeli krajinou kam se jim zlíbilo .
A tak celá flora měla otevřenou krajinu jen pro sebe a svůj život.
To tenkrát ještě na zem nevstoupil člověk.
Jednoho dne ale seslal na zem i jeho, tvora nepokojného.
Stromům se to ale nelíbilo, natahovaly po něm své větve;
Jenomže člověk byl od počátku dobyvačný a ruce jim odsekával, nebál se ani jejich síly.
Co měl dělat Hospodyň při řešení sporu? Rozdělil přírodu na živoucí a neživoucí. Stromy vsadil stejně jako květenu do země, ptákům určil nebe, člověku zemskou pouť.
K člověku přidružil zvířenu a tím vším dal klíč životu věčnému.
Od té doby stromy vzrůstají do země a k nebi natahují dlaně , aby jim bylo dáno ochrany. Proč ale v zimě svlékají jen někteří listi, to už si nechávám zdát, Kdo tohle prozradí ten též zdřevnatí.
středa 18. listopadu 2009
O Slunečníku, Větrníku a měsíčníku/ z jiného úhlu pohledu
Z nebeských výšin k nám občas nahlížejí, co je svět světem, božstva . Mluví o tom mnohá báj.
Tak také jednoho dávného dne sešli bozi na jistou krásnou, rajskou zahradou, a zahlédli své vyvolené, když nejdřív zaslechli jejich božský zpěv.
Nejdříve nahlédl do zahrady zlatý Slunečník. Uchvácený krásou pozval přítele Větrníka. Ani ten si tajemství krásy nenechal pro sebe a přizval Měsíčníka.Každý z nich si přisvojil jednu z dívčin a odvedl ji do svých nebeských výšin
Dívčiny měly navíc bratra, který je ochraňoval. Byl zvědavý, proto se za nimi vydal až do nebeských výšin.
Tam se setkal s nádhernou Večernicí. Očarovaný její nedozírnou krásou musel vybojovat boj s celým vesmírným vojskem než se mohl přiblížit a oslovit ji...
A čas běží, lidstvo nezapomíná na legendy. Kdykoliv se kdokoliv z nás zahledí na oblohu sní, že by stálo za to vydat se ve stopách Slunečníka, Větrníka a Měsíčníka; navíc na něho bliká neustále krásná Večernice,,,,
A vesmírný otec Měsíc se směje naší lidské pošetilosti dojít až k nebeským výšinám božských trůnů.
Tak také jednoho dávného dne sešli bozi na jistou krásnou, rajskou zahradou, a zahlédli své vyvolené, když nejdřív zaslechli jejich božský zpěv.
Nejdříve nahlédl do zahrady zlatý Slunečník. Uchvácený krásou pozval přítele Větrníka. Ani ten si tajemství krásy nenechal pro sebe a přizval Měsíčníka.Každý z nich si přisvojil jednu z dívčin a odvedl ji do svých nebeských výšin
Dívčiny měly navíc bratra, který je ochraňoval. Byl zvědavý, proto se za nimi vydal až do nebeských výšin.
Tam se setkal s nádhernou Večernicí. Očarovaný její nedozírnou krásou musel vybojovat boj s celým vesmírným vojskem než se mohl přiblížit a oslovit ji...
A čas běží, lidstvo nezapomíná na legendy. Kdykoliv se kdokoliv z nás zahledí na oblohu sní, že by stálo za to vydat se ve stopách Slunečníka, Větrníka a Měsíčníka; navíc na něho bliká neustále krásná Večernice,,,,
A vesmírný otec Měsíc se směje naší lidské pošetilosti dojít až k nebeským výšinám božských trůnů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)