Avatar: | SASPI.cz - Literární server

Avatar:píseň o pohádce:

Matka Zem se jedné noci poddala opět Vesmíru;
byla to noc nepokojná, stejně jako její srdce, které rozlévalo příboj
vysoko, vysoko k nebeskému souznění;
pleskal o skalnatý břeh a nemohl výš.
Zlobil se na svou mateřskou náruč
zatímco hladina vesmíru sestupovala
do jejího konejšivého klína.
Lidské plémě zabrané do svého žití nevěnovalo pozornost
stavu. Možná cítilo nepokoj,
ale oddávalo se životu, který neslo na svých bedrech..
Co je mu po neživotném?
Najednou se Zem rozevřela;začínalo svítat
To se vracelo slunce. Hřích byl dokonán:
Sutiny lidských důmyslů pohřbívaly  těla a
a krajinu.Bůh viděl a mlčel.
Odsouzenci k novému životu začali sbírat zbytky
včerejšího života: Bůh stále mlčel
zatímco slunce putovalo do západu; jako by vše Bůh opouštěl.
Zatím krvácející matka polykala zlo,
kterého se dopustila krajina.
Obloha konejšivě přikrývala chaos.
Stojím na břehu rozhodnutí.
Jestliže by Bůh odešel, nastala by tma.
Zem, kterou vesmír obtěžkal ale čeká zas a znova
na jeho lásku: Nejdřív ale musí očistit své lůno od špatného.
A to my, lidé nikdy, nikdy nepochopíme.

z pověstí o pohádkách: Sněhurka z Ledového království, princezna Pampeliška

...to vám ale uběhlo času, že už ho nikdo nespočítá...
 Bylo to totiž tak pradávno, že všude na světě byla jen zima a led. Lidé, kteří v té době žili neznali slunce a světlo.
Až jednou...
...Do ledového království nakouklo slunce. Postupně rozhrnulo svými paprsky tmoucí tmu , a jakoby vytvořilo prvotní zrcadlo.
Do jeho záře vstoupilo bílé jiskření a celé nebe tím hned zezlátlo. 
Lidé, polekáni světlem se utíkali skrýt do jeskyně. 
Jenom jediná, bledá a krásná dívka zůstala zvědavě hledět do té krásy. 
Slunce jí oslovilo a jí studem zčervenala líčka. Také její dosud havranovité vlasy začaly prokvétat zlatem.
Slunce jí tělo obléklo tělo do zelené sukénky a ona celá se roztančila.
I požádalo jí Slunce o ruku; 
Zvědaví lidé se začali rozhlížet po té nevídané kráse.Dostala jméno Pampeliška. 
Nikdo už si nevzpomene, kdo jí prvně pojmenoval.
Tak také poté Pampeliška spolu se Sluncem rozdávala lidem teplo a světlo. Zima se pod jejich dotekem začala rozpadat, až nebyla než prameny vody, které se roztekly krajinou. A kolkolem se rozeselo plno dětí, podbělíčků.

Tak šel čas.

Jenomže; Slunce je veliký poutník. Putuje světem od východu do východu; občas zmešká čas, a to se vkrade do krajiny posedlá zima. Vše umoří. 
Chudák pampeliška čeká a čeká, až zavadne, zatáhne se pod zem.
Zakletá princezna, kterou dnes předběhnou nejdříve její zvědavé děti....
A přesto je jich rok od roku víc a víc.
A kdo byla ta dívka, která se oddala Sluníčku? No přeci Sněhurka!

z lesní houštiny

..byl nedělní den měsíce listopadu  kdy mě les uzavřel v svém klíně a posadil na starobný trůn lesního vládce. Věděl, že jsem zvědavá co si šeptají větve jeho stromů. Zeptal se mě, zda vím, že stromy nebyly kdysi pradávno vzrostlé do země. Tohle tajemství si totiž ukrývají mezi sebou a mají proč.
Přesto mi dovolili vám kousíček také povědět.
To tenktrát, když se zrodil tento svět, nebe  se  oddělilo od moře a na zem vstoupilo světlo slunce;  zem začala obrůstat květinami, byl ráj. 
Všechno kolem žilo. I stromy, kráčeli krajinou kam se jim zlíbilo .
A tak celá flora měla otevřenou krajinu jen  pro sebe a svůj život. 
To tenkrát ještě na zem nevstoupil člověk.
Jednoho  dne ale seslal na zem i jeho, tvora nepokojného.
Stromům se to ale nelíbilo, natahovaly po něm své větve;
Jenomže člověk byl od počátku dobyvačný a ruce jim odsekával, nebál se ani jejich síly. 
Co měl dělat Hospodyň při řešení sporu? Rozdělil přírodu na živoucí a neživoucí. Stromy vsadil  stejně jako květenu do země, ptákům určil nebe, člověku zemskou pouť. 
K člověku přidružil zvířenu a tím vším dal klíč životu věčnému.

Od té doby stromy vzrůstají do země a k nebi natahují dlaně , aby jim bylo dáno ochrany. Proč ale v zimě svlékají jen někteří listi, to už si nechávám zdát, Kdo tohle prozradí ten též zdřevnatí.

O Slunečníku, Větrníku a měsíčníku/ z jiného úhlu pohledu

Z nebeských výšin k nám občas nahlížejí, co je svět světem, božstva . Mluví o tom mnohá báj.
Tak také jednoho dávného dne sešli bozi na jistou krásnou, rajskou zahradou, a zahlédli své vyvolené, když nejdřív zaslechli jejich božský zpěv.
Nejdříve nahlédl do zahrady zlatý Slunečník. Uchvácený krásou pozval přítele Větrníka. Ani ten si tajemství krásy nenechal pro sebe a přizval Měsíčníka.Každý z nich si přisvojil jednu z dívčin a odvedl ji do svých nebeských výšin
Dívčiny měly navíc bratra, který je ochraňoval. Byl zvědavý, proto se za nimi vydal až do nebeských výšin.
Tam se setkal s nádhernou Večernicí. Očarovaný její nedozírnou krásou musel vybojovat boj s celým vesmírným vojskem než se mohl přiblížit a oslovit ji...
A čas běží, lidstvo nezapomíná na legendy. Kdykoliv se kdokoliv z nás zahledí na oblohu sní, že by stálo za to vydat se ve stopách Slunečníka, Větrníka a Měsíčníka; navíc na něho bliká neustále krásná Večernice,,,,
A vesmírný otec Měsíc se směje naší lidské pošetilosti dojít až k nebeským výšinám božských trůnů.

http://www.youtube.com/watch?v=EayJsD9KC74

Byla jedna pohádka, povím vám;

všichni v té pohádce šťastní jsou,

nesou na hlavách sluneční svit,

můžeš se dotknout jejich srdcí co nesou ve dlaních, 

teplá jsou láskou; 

dlouhá, předlouhá je cesta za nimi plout,

musíš  plout věčností, snad pak i tebe potkají....

jak sestoupilo nebe do moře:

....tak tohle se stalo dávno, hooodně dávno; když zem byla s nebesy jediný, nekonečný oceán. Svět byl nekonečný a hluboký, plný tmy. 
I vstoupilo Slunce a rozhlédlo se. 
Nevidělo nic než  tmu. Začalo jí nabírat do svých paprsků a trhalo jí jako hustý šál.
 Brzy se na zemi objevila díra.
 To se voda slila do hlubiny, hloub, kam slunce nemělo moc vstoupit. 
Voda, to byly studené, neklidné kadeře matky Země,  zakleté v té tmě. 
Teplé slunce jí probouzelo vřelými  doteky, snímalo z ní tíž hlubiny  a ona se mu odměnila tím, že začala kvést do krásy.
Tak začala žít. 
Jenomže nebesa se nikdy nesmířila, že by měla opustit klín země, proto vždy když se slunce překutálí i oni sestoupí do hlubin vod, které zbývají. 
Ráno je opouštějí, aby slunce nesebralo i ten zbytek vod.

ze dna oceánské hlubiny

Muselo to být pradávno, kdy ještě byla oblaka součástí země a naopak. Zem byla jeden velikánský mrak, kterého nesla na svých bedrech. 
Nikdo už si to nepamatuje jak že to tenkrát mezi nimi bylo. Jednoho dne se oblaka odrhla od země; nebo země od nich?
Každopádně se  z nebeských výšin vyrojilo veliké množství slzí a ty se rozlily klínem země. 
Vznikl tak oceán - moře slzí obětovaných pro oblaka.  
I  počal koloběh slzavých údolí.
Nebe si nabere nazpět svých perel, a ty potom roní nazpět. 
Spojit už se ale nemůžou.
Co se to tenkrát mezi nimi stalo se nikdy nedozvíme.
Říká se, že z klína země povstala panna, křehounká víla. To o ní svedli boj. Nedohodli se komu že náleží. A neví to dodnes.
verze II:Pohádka - nepohádka, jak kdo chce: Byla, žila panna v  hluboké tůni jezerní, kdo věděl o ní byl pouze měsíc na obloze; Jediný on věděl o její touze poznat  co lidé konají, když z břehu tklivá hudba zní.
I vyšel  on pro ni za noci chtěje jí v touze pomoci, svou louč jí předal, světlem vedl...žel, poprvé a naposled.
Shořela láskou pro prince co oddal se jiné milence.
Od té doby zní jezerem za měsíčních nocí její sten
Jak vlnka za vlnkou honí se hladinou
tak i sny prince se v náruči jeho rozplynou

Verze II:Pohádka - nepohádka, jak kdo chce: Byla, žila panna v  hluboké tůni jezerní, kdo věděl o ní byl pouze měsíc na obloze; Jediný on věděl o její touze poznat  co lidé konají, když z břehu tklivá hudba zní.
I vyšel  on pro ni za noci chtěje jí v touze pomoci, svou louč jí předal, světlem vedl...žel, poprvé a naposled.
Shořela láskou pro prince co oddal se jiné milence.
Od té doby zní jezerem za měsíčních nocí její sten
Jak vlnka za vlnkou honí se hladinou
tak i sny prince se v náruči jeho rozplynou