z lesní houštiny

..byl nedělní den měsíce listopadu  kdy mě les uzavřel v svém klíně a posadil na starobný trůn lesního vládce. Věděl, že jsem zvědavá co si šeptají větve jeho stromů. Zeptal se mě, zda vím, že stromy nebyly kdysi pradávno vzrostlé do země. Tohle tajemství si totiž ukrývají mezi sebou a mají proč.
Přesto mi dovolili vám kousíček také povědět.
To tenktrát, když se zrodil tento svět, nebe  se  oddělilo od moře a na zem vstoupilo světlo slunce;  zem začala obrůstat květinami, byl ráj. 
Všechno kolem žilo. I stromy, kráčeli krajinou kam se jim zlíbilo .
A tak celá flora měla otevřenou krajinu jen  pro sebe a svůj život. 
To tenkrát ještě na zem nevstoupil člověk.
Jednoho  dne ale seslal na zem i jeho, tvora nepokojného.
Stromům se to ale nelíbilo, natahovaly po něm své větve;
Jenomže člověk byl od počátku dobyvačný a ruce jim odsekával, nebál se ani jejich síly. 
Co měl dělat Hospodyň při řešení sporu? Rozdělil přírodu na živoucí a neživoucí. Stromy vsadil  stejně jako květenu do země, ptákům určil nebe, člověku zemskou pouť. 
K člověku přidružil zvířenu a tím vším dal klíč životu věčnému.

Od té doby stromy vzrůstají do země a k nebi natahují dlaně , aby jim bylo dáno ochrany. Proč ale v zimě svlékají jen někteří listi, to už si nechávám zdát, Kdo tohle prozradí ten též zdřevnatí.

O Slunečníku, Větrníku a měsíčníku/ z jiného úhlu pohledu

Z nebeských výšin k nám občas nahlížejí, co je svět světem, božstva . Mluví o tom mnohá báj.
Tak také jednoho dávného dne sešli bozi na jistou krásnou, rajskou zahradou, a zahlédli své vyvolené, když nejdřív zaslechli jejich božský zpěv.
Nejdříve nahlédl do zahrady zlatý Slunečník. Uchvácený krásou pozval přítele Větrníka. Ani ten si tajemství krásy nenechal pro sebe a přizval Měsíčníka.Každý z nich si přisvojil jednu z dívčin a odvedl ji do svých nebeských výšin
Dívčiny měly navíc bratra, který je ochraňoval. Byl zvědavý, proto se za nimi vydal až do nebeských výšin.
Tam se setkal s nádhernou Večernicí. Očarovaný její nedozírnou krásou musel vybojovat boj s celým vesmírným vojskem než se mohl přiblížit a oslovit ji...
A čas běží, lidstvo nezapomíná na legendy. Kdykoliv se kdokoliv z nás zahledí na oblohu sní, že by stálo za to vydat se ve stopách Slunečníka, Větrníka a Měsíčníka; navíc na něho bliká neustále krásná Večernice,,,,
A vesmírný otec Měsíc se směje naší lidské pošetilosti dojít až k nebeským výšinám božských trůnů.

http://www.youtube.com/watch?v=EayJsD9KC74

Byla jedna pohádka, povím vám;

všichni v té pohádce šťastní jsou,

nesou na hlavách sluneční svit,

můžeš se dotknout jejich srdcí co nesou ve dlaních, 

teplá jsou láskou; 

dlouhá, předlouhá je cesta za nimi plout,

musíš  plout věčností, snad pak i tebe potkají....

jak sestoupilo nebe do moře:

....tak tohle se stalo dávno, hooodně dávno; když zem byla s nebesy jediný, nekonečný oceán. Svět byl nekonečný a hluboký, plný tmy. 
I vstoupilo Slunce a rozhlédlo se. 
Nevidělo nic než  tmu. Začalo jí nabírat do svých paprsků a trhalo jí jako hustý šál.
 Brzy se na zemi objevila díra.
 To se voda slila do hlubiny, hloub, kam slunce nemělo moc vstoupit. 
Voda, to byly studené, neklidné kadeře matky Země,  zakleté v té tmě. 
Teplé slunce jí probouzelo vřelými  doteky, snímalo z ní tíž hlubiny  a ona se mu odměnila tím, že začala kvést do krásy.
Tak začala žít. 
Jenomže nebesa se nikdy nesmířila, že by měla opustit klín země, proto vždy když se slunce překutálí i oni sestoupí do hlubin vod, které zbývají. 
Ráno je opouštějí, aby slunce nesebralo i ten zbytek vod.

ze dna oceánské hlubiny

Muselo to být pradávno, kdy ještě byla oblaka součástí země a naopak. Zem byla jeden velikánský mrak, kterého nesla na svých bedrech. 
Nikdo už si to nepamatuje jak že to tenkrát mezi nimi bylo. Jednoho dne se oblaka odrhla od země; nebo země od nich?
Každopádně se  z nebeských výšin vyrojilo veliké množství slzí a ty se rozlily klínem země. 
Vznikl tak oceán - moře slzí obětovaných pro oblaka.  
I  počal koloběh slzavých údolí.
Nebe si nabere nazpět svých perel, a ty potom roní nazpět. 
Spojit už se ale nemůžou.
Co se to tenkrát mezi nimi stalo se nikdy nedozvíme.
Říká se, že z klína země povstala panna, křehounká víla. To o ní svedli boj. Nedohodli se komu že náleží. A neví to dodnes.
verze II:Pohádka - nepohádka, jak kdo chce: Byla, žila panna v  hluboké tůni jezerní, kdo věděl o ní byl pouze měsíc na obloze; Jediný on věděl o její touze poznat  co lidé konají, když z břehu tklivá hudba zní.
I vyšel  on pro ni za noci chtěje jí v touze pomoci, svou louč jí předal, světlem vedl...žel, poprvé a naposled.
Shořela láskou pro prince co oddal se jiné milence.
Od té doby zní jezerem za měsíčních nocí její sten
Jak vlnka za vlnkou honí se hladinou
tak i sny prince se v náruči jeho rozplynou

Verze II:Pohádka - nepohádka, jak kdo chce: Byla, žila panna v  hluboké tůni jezerní, kdo věděl o ní byl pouze měsíc na obloze; Jediný on věděl o její touze poznat  co lidé konají, když z břehu tklivá hudba zní.
I vyšel  on pro ni za noci chtěje jí v touze pomoci, svou louč jí předal, světlem vedl...žel, poprvé a naposled.
Shořela láskou pro prince co oddal se jiné milence.
Od té doby zní jezerem za měsíčních nocí její sten
Jak vlnka za vlnkou honí se hladinou
tak i sny prince se v náruči jeho rozplynou

O pohádce z lesa

   Teda, povím vám,počasí nic moc: spíš naopak. Sníh čmaňhá přimrzle - rozbředle pod nohama; chudáci lesáci.
No,ve městě je vůbec smogově, tady podmračeně; to si to počasí  nejspíš šetří čas na vánoce. Budiž. 
A tak se můj muž vydal ještě, možná letos naposledy, do lesa. Mlha za ním, mlha vedle něho; stromy kolkolem pěkně přiražené čepice, a on mi přinesl tím pádem jejich vyprávění.
Nemyslete si, kdo totiž  umí naslouchat, ten slyší věcí! 
To si mezi jinými povídají v tom mlžném oparu také staří, letití kmeti s malými stromky, jehličkami ševelí....

"....a příjde Člověk s pilou,uřízne tě, kamaráde, doma tě oblékne do svátečního hávu, přidá ti hvězdičky utkané ze svíček a budeš s ním slavit příchod nového roku. Lidé tomu všemu říkají Vánoce, víš?
Vybírají si k tomu právě nás, lesní kamarády a nasazují nám tu krásnou parádu hojnosti a zaslíbení přírodě a životu a zpívají:Haleluja, nám, nám narodil se Kristus Pán......"
A co pak, když příjde nový rok?
No, to skončí zdánlivě i tvůj život. Ale neboj se, vrátíš se zpátky zemi, abys mohl znovu vzrůst až příjde tvůj čas. A budeš to ty, kdo budeš svým dětem vyprávět jaké to je o vánocích....
Tak si povídá les v tomto adventním čase a mlha zahaluje celé to tajemství do svého mlhavého hávu....
Kdo nevěří,prosím, nechť se projde lesem a uslyší sám. Stačí jen jít a naslouchat.

O Meluzínovi a proč vlastně prší

  Vysoko v horách, kam těžko kdy vstoupí lidská noha, mezi  skaliskama bydlel jistý Hejkal; býval sám a sám
Nikdo dodnes neví, kdy a proč vlastně odešel od lidí. Pomalu nikdo o něm ani nic moc nevěděl, neboť Hejkal většinu času doma spal a spal.
  Najednou ho ale něco popadlo, snad stesk, kdo ví, a on se neposedně prolétl světem.

Že už tak létá drahný čas, chudák postupně zprůsvitněl, až se z něho nese krajinou jen protáhlé zavytí větru.Inu, je to Meluzín.


Proč prší?
  To Rusalky v nebesích občas vyperou své průsvitné šatečky a rozvěsí je mezi mraky, aby se lépe provětraly
  Pravda, občas se to mrakům nelíbí a tak se zatáhnou a zlostí hřmí a blýskají. To  ale  na usmířenou Rusalkám na chvíli upletou krásný duhový pléd, aby si mohly jít zatančit na jezero.
  Že jste je nezahlédli? A co ty drobné kapky celé do duhy oděné? Dělají na hladině nádherná kola,  že je i slunce zvědavé  a vrhá se za nimi .