Pohádka ze mlejna II

.a ještě jedna Pohádka ze mlejna

王海涛 / Wang Haitao (China)
watercolour.



Byl mlýn vedle bystřiny, schovaný mezi skaliskama
Vodník v něm si liboval co klidu má, když mlynář odešel
- voda sama mu zpívá, libá hladina
že svět zbavený je zel

To bylo dávno, kdysi stalo se
že mlynář krajinou šel jednou kolem
 a začal točit mlýnským kolem
Klapy klapy klapy
zlaté nitě ze slunce semelu do zlaté mouky
pro pavouky, pro berušky dokola
Už je jich zlatá komora!
Leč krásti zlato z nebe se nevyplácí
i když dá práci! 
A temné mraky bouří ozvaly se
hladinu vzbouřily; břehy lisé se potopily zcela
- byla to ale mela!
Mlynář se polekal nebe i sebe
pospíchal pryč: klapy klapy, klapy mlel mlýn svojí
Mlynář se bojí, že přišel na něj trest!
Tak zarostla časem nejedna z cest
a vodník z nedaleké tůně zas sedával na kameni 
nerušný; čekající na znamení
Cože bude?
Klid je všude!
Až šel kolem krajánek z dalekých cest
- jedinou mošničku si stihl nést
a v ní měl zrnka, zrníčka
o nichž zpívala písnička
Ten kdo si popílí, semele obilí, bude mít zlata bělostného
Vodník zvědavý sedl vedl něho, zrnek takových neviděl
- Kolik přinesou do mlýna zel?
A mlýn klapal: klapy, klapy, klapy, klap
mlýn zpíval, kdo mouku má, ten je zdráv!
Vodníčku, třeba je mlýnu vody čiré!
Teď přišla tvoje také chvíle....

A tak se spolu dali do díla
vodník a krajánek; mlýn k tomu si zpívá dál
klapy, klapy, klapy, klap
 Už nejsou sami v mlýna pustině
rozemlela se ve velké rodině!

 

 

Pohádka o dlouhé, bílé noci

O dlouhé, bílé noci

Všude kolem mne je tajemné ticho, když přichází- vznešená, celá v černém hábitu na němž je tisícero svícných hvězd složených v různá znamení, kterým se říká Zvěrokruh.
Ťuká na mé nedočkavě orosené okno  ozdobené ledovou květenou.¨Jen, pojď, má tichá, bílá noci plná kouzel; Buď vítána."
Těším se co mi bude vyprávět ze svých cest krajinou roku. Její příběh připomíná tajemnou báj...
Ano; bylo to strašně moc dávno, když jsem se narodila ze dna moře- věčnosti.
To se do sebe zamilovala Zem a Nebe
Maminka Zem byla laskavá,tatínek z nebeských,nadoblačných výšin byl přísnější, ale spravedlivý.
Chtěli ze mne mít vládkyni světa.
Jenomže, uprostřed sebe měl otec žhavé slunce v podobě srdce, a to si usmyslilo, že  svět kolem je příliš tmavý a vykouklo...
...a narodil se den.
Co si měla maminka Zem počít? Ptala se tatínka jak  na nás, abychom se nehádali.
Moudrý nebeský otec rozhodl:" Noci patří tma a dnu patří světlo. Oběma dávám do vínku spravedlivě rozdělený čas- jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost a zimní návrat ke světlu."
"Dnes tedy vrcholí má vláda:" dopověděla noc.
"Přeji si, aby byla krásná, vznešená oslava než se od vás budu opět vzdalovat do dalekých vesmírných poutí než přijde nazpět čas mého opětovného návratu k vám jak tomu činím už staletí. Neporaňte mne, prosím..."
Pohlédla na mne vyčítavě.
"Vánoce přeci nejsou pouze o konzumaci a lesků věcí movitých. Je také vzpomínkou na mou pouť mezi vámi." dodala a na souhlas se rozblikalo tisícero hvězdných svící.
Zastaděla jsem se jak se snažíme tu její krásu přehlušit naší nabubřelostí.
A přitom je to ona, pořád ona: Skromná a přitom vznešená svým jsoucnem.
Náš čas se láme k jejímu odchodu.
Naposledy za ní pohladím kvítím z ledu obrostlou okenici za níž dohořívají hvězdné svíce.
Přichází den. Žhavé srdce na obloze rozestírá koberec po obloze kudy odešla za obzor - dlouhá bílá noc.
Dobrou noc lidé tohoto světa! Dobrý den všem kdo se probouzíte!

Maminko, spíš?

Je jeden les a v něm paseka
na pasece palouček a na paloučku...
... Kdo to spí? Kdo to sní uprostřed spadlého jehličí?
Maminka bachyně se právě oddala spánku, chvilku se poddala snění;
Maličký drobeček říká si:"Maminko, že nejsi k probuzení?
Vždyť už tu sluníčko poslalo pozdravy jitřím obláčkům
ať jen si vyběhnou na nebe hráti na honičku!
Maminko, probuď se na chviličku...
..slibuji, že zlobit nebudu ani maličko
jen honit paprsky kam že je schovává sluníčko
do kterých skulinek na mezi.
Maminko, pojď si hrát, už brzy bude čas snídání;
pověz mi- jak se zahání hlad?"
Maminka bachyně po očku sleduje to svoje maličké nezbeďátko,
zvídavé, bojácné, hrdinně všetečné děťátko,
dárek to nebeský co se jí narodil:
Nezbude než se probudit a jít učit tohleto divoké pacholátko co jí život naučil;
jak že se neztratit, co se dá ulovit, kam slunce schovává paprsky
kam vítr odnáší stlaní...
..."Drobečku, chviličku jenom odpusť mi spaní."

O Smůle a o Štěstí

Byla, žila jedna Smůla a bylo, žilo malé Štěstíčko:
Smůla obývala veliký kus země, byl bahnitý, trnitý, špinavý, smrdutý.
Byl ale kousíček louky, kde všechno kvetlo a vonělo, a tam bydlelo veselé a hravé Štěstí.
Oba si své obdělávali po svém. Zatímco Smůla, lenivá a zlolajná se líně rozvalovala, Štěstí poletovalo a zušlechťovalo své území,; tu na něj nastlalo bělostného, nebeského peří a ukolébalo ho k odpočinku, tu ho polechtalo zlatými prsty a nasázelo na něm tisícero kvítí, vytáhlo z pramínků modravých krůpějí a rozlilo je do potůčků, pomáhalo plodům k dozrávání, ke sklizni...
Jednoho dne ale závistivá Smůla, které už nestačilo její zabahněné území, pronikla až na územíčko Štěstěny, která rozkvetla do krasavice ke které se rády slétali mnozí motýlové, ptáci...
...a Smůla hned začala tuhle krásu zabírat pro sebe.
A všechno kolem začalo pod její lenivou vládou opět chřadnout, vadnout, bláto se rozlévalo kde se dalo, potůčky nabyly černé barvy, protože sama voda v nich byla zakalená.
Štěstěna byla rázem to maličké, nemocné batolátko, Štěstíčko.
Jenomže, Štěstí má opravdové štěstí- je mu dán do srdce obrovský dar- láska - pramen z něhož pije sám Život.
Také bylinky a všichni kolem, o  něž se celý rok pečlivě Štěstěna starala se začali starat o ní. Sluníčko vysušovalo bolavé, hnisavé fleky, déšť se snažil být milosrdný, když smýval kaluže....
...a Štěstíčku se zase začalo dařit lépe a lépe a rostlo a sílilo do krásné, spanilé Štěstěny, kterou tolik miloval Svět.
Smůla, ta pod svou závistí byla stále menší a menší až se schovala do hlubiny lesa a tam brblala jako mokřadlo.
Inu, tak už to na tom světě chodí.

Kdyby nebylo Smůly, nepoznali bychom jak moc potřebujeme Štěstěnu s její krásou a jejím obětavým srdíčkem

pohádka o veverce

Byli, žili v jedné aleji, která splývala s nedalekým lesem a zároveň s cestou do školy, v podlesí, táta veveřák a maminka veveřice. Měli tam ve větvích svůj pelíšek a měli se v něm rádi. To všechno ale trvalo krátce, jen co slezl sníh.
Pak se stalo co se muselo stát; na svět přišly malé, roztomilé veverky. Dva to byli  byli kluci a jedna byla  holčička.
Jak to tak u veverčáků chodí, milý tatínek, který měl rád svůj klid , když viděl to nadělení pospíchal se honem schovat  do hlubokého lesa.
Maminka se naopak svých dětí nemohla nabažit.
Poctivě je krmila a ošetřovala, až začali, všudybílkové, být neposední.
Už jim nestačilo co jim maminka snášela do doupěte,vystlaného vonícím mechem a listím, ale zvědavě koukali z domečku na větvi kam to ta maminka odskakuje.
Kluci, lumpíci se  hned, brzy po ní začali opičit, ale maličká Zrzečka ne a ne po Rezáčkovi a Rezkovi. Seděla v hnízdečku schovaná a radši doma poklízerla než se maminka vrátí.
I stalo se, co se muselo stát. Krajinou šel stařec, Podzim a trhal listí ze stromů a rozhazoval je kolem po zemi, po cestě.
Lidská mlíďata se vrátila z prázdnin a pokukovala při cestě do školy zda uvidí ty uličníky co jim v aleji shazují kaštany a žaludy.
Jasně!
Každé ráno na ně Rezáček nebo Rezek jukli, a honem, honem zmizeli hrát si hlouběji do lesa.
Brzy ale uprostřed lesa objevili nová dobrodružství a na maminku a Zrzečku zapomněli.
Jednoho dne už přišel čas, kdy řekla maminka Zrzečce, "Jsi už veliká holčička, musíš se o sebe postarat sama, já už nemám tolik sil"
Nedalo se nic dělat.
Zrzečka musela jít hledat zásoby pro sebe a pro maminku.
Skočila na cestu  nasbírat na zimu žaludy rozházené strejdou Větrem a....
...právě tenkrát jsme jí potkali. Sedli jsme si k ní a ona nám o tom všem vyprávěla.
Brzy se ale omluvila a pospíchala za maminkou.
Nedivte se. Nasbírat si zásoby než napadne sníh, to není jako jít do lidského obchodu!
To je jaro, kdy stromy krásně vykvetou, léto, kdy je čas hrát si, podzim, kdy se pracuje a zima, kdy se většinou spí a sní o jaru.

Pohádka o vodě

Nebo to není ani pohádka?
Bylo to totiž dávno: Moc a moc dávno, v hluboké minulosti, kdy byla Zem jedna hluboká pustina a na nebi žili bohové svůj život podobající se našemu.
Měli své lásky, ale i zrady, odpuštění i opouštění, zrody i zániky.
Tenkrát  byla v božstvech spanilá víla; byla průhledná jako vodní hladina a kdo na ni pohlédl jako by shlédl do zázračné, jasné hlubiny.
Přinášela všem svěží závan radosti a její hlas, to byla písńová zvonkohra.
Kdo by se divil, že se do ní zamiloval sám mocný vládce nebes stejně jako mladíček , a to  ten který byl prapůvodcem Nového roku?
Ti dva o její krásu začali zápasit.
Krásná víla se proto začala rmoutit. S jejími slzami začalo vznikat  dopadem na Zem jezero a začalo ji oblévat.
Víly jako by ubývalo.
To se jen před oběma nápadníky ponořila do svého jezera slzí. A oni ji nyní stále hledají.
Noví a noví potomkové se noří do slznaté hladiny a užuž se jim zdá, že  jí mají.
Tu náhle začnou opět z nebe  padat její slzy.
A tak jsme propojeni skrze její hladinu s Vesmírem  díky slzím, které nám zanechává ve své tůni.
 A Každý další Nový rok  jí začíná znovu hledat...
...a ona opět pláče a její slzy spadají na naši  Zem.

O Naschválníčkovi

O Naschválníčkovi

...a nebo taky Šotkovi, Nepořádníku, Zlomyslníku, Vykukovi; zkrátka o skřítcích, kteří) dělají všechno možné proto, aby nám nebylo smutno.
Starají se, aby v domě bylo všechno naruby a my jsme si nestýskali jaký že je klid.
Takový skřítek, ten se v domě narodí, když je veliký klid, což se může zdát zvláštní, ale je to tak.
To přijde chvilka, která usne v myšlenkách a my si jí hýčkáme, aniž bychom se dívali na věci kolem sebe.
Věci ožijí a začnou si hrát na slepou bábu, na schovávanou.
A najednou je tu, maličký jako špendlíková hlavička. Začne nás z legrace popichovat, až odežene myšlenky, nespokojené, že byly zbavené laskavého spánku či alespoň odpočinku.
Pánečku, to se toho stalo za tu chvilku. Každá věc je v jiném koutě!
Jak to?
A náš skřítek se směje a roste spolu s jeho vědomím jak nás má v hrsti.
Ovládá všechno: V kuchyni promění cukr v sůl, promísí mouky na těsto, připeče pokrm...
V obýváku určitě vysype kytku s hlínou na čerstvě vysátý koberec a čím je hlína zablácenější tím radostněji ji rozmaťhá.
Když nemůže na květináč, vylije aspoň vázu, nebo shodí hrneček tak šíkovně, aby byl na tisíc kousků.
Boty, ty schová stejně jako klíče; že prý zapadnou:Chachááá, směje se naší hlouposti a vesele řádí.
Kočce ukáže kde mám k obědu připravené maso...
A řádí i na zahradě. otevře branku drůbeži, aby si šla nahrabat do záhonků, psovi uvolní řetěz a pustí ho přes plot, pomůže mu vyhrabat díru...
Kalamita.
A skřítek roste a roste. Už je veliký jako já.
"A dost!" zakřičím a vezmu koště. Jde se všechno uklidit.
Rázem je ufňukaný, malý jako slza v oku.
Honem ji otřu.
Zvítězila jsem!
Na jak dlouho?
Však já vím. Když ne on, určitě se vrátí jeden z povedených bratříčků.
Hlavně že vím jak na ně