O Smůle a o Štěstí

Byla, žila jedna Smůla a bylo, žilo malé Štěstíčko:
Smůla obývala veliký kus země, byl bahnitý, trnitý, špinavý, smrdutý.
Byl ale kousíček louky, kde všechno kvetlo a vonělo, a tam bydlelo veselé a hravé Štěstí.
Oba si své obdělávali po svém. Zatímco Smůla, lenivá a zlolajná se líně rozvalovala, Štěstí poletovalo a zušlechťovalo své území,; tu na něj nastlalo bělostného, nebeského peří a ukolébalo ho k odpočinku, tu ho polechtalo zlatými prsty a nasázelo na něm tisícero kvítí, vytáhlo z pramínků modravých krůpějí a rozlilo je do potůčků, pomáhalo plodům k dozrávání, ke sklizni...
Jednoho dne ale závistivá Smůla, které už nestačilo její zabahněné území, pronikla až na územíčko Štěstěny, která rozkvetla do krasavice ke které se rády slétali mnozí motýlové, ptáci...
...a Smůla hned začala tuhle krásu zabírat pro sebe.
A všechno kolem začalo pod její lenivou vládou opět chřadnout, vadnout, bláto se rozlévalo kde se dalo, potůčky nabyly černé barvy, protože sama voda v nich byla zakalená.
Štěstěna byla rázem to maličké, nemocné batolátko, Štěstíčko.
Jenomže, Štěstí má opravdové štěstí- je mu dán do srdce obrovský dar- láska - pramen z něhož pije sám Život.
Také bylinky a všichni kolem, o  něž se celý rok pečlivě Štěstěna starala se začali starat o ní. Sluníčko vysušovalo bolavé, hnisavé fleky, déšť se snažil být milosrdný, když smýval kaluže....
...a Štěstíčku se zase začalo dařit lépe a lépe a rostlo a sílilo do krásné, spanilé Štěstěny, kterou tolik miloval Svět.
Smůla, ta pod svou závistí byla stále menší a menší až se schovala do hlubiny lesa a tam brblala jako mokřadlo.
Inu, tak už to na tom světě chodí.

Kdyby nebylo Smůly, nepoznali bychom jak moc potřebujeme Štěstěnu s její krásou a jejím obětavým srdíčkem