Jak Terezka chtěla létat

Byla jednou jedna Terezka a ta by strašně ráda létala, nejraději by dolétla až do oblak.
Když jí rodiče koupili houpačku  byla na ní od rána do večera vždy se rozhoupala až k té největší větvi stromu na který jí rodiče houpačku zavěsili. Dotkla se větve a žalovala, že dál to nejde.
Stalo se to i toho dne, kdy přišlo léto.
 Bylo to v pravé poledne, když ucítila slabý vánek a houpačka se s ní vznesla nad zem. Terezka se podívala pod sebe a podivila se, vznesla se nejen ona, ale i strom. Držela ho v dlaních víla podobná mamince a posílala oběma jemný van...
Jupí, Terezka letí, letí vzhůru jako balonek a už, už se dotýká oblak nad hlavou!
Viděla pod sebou svou louku v zahrádce, maminky kytičky, tatínkovo záhony i hospodářstvíčko a všem mávala a volala a všichni se za ní dívali a kroutili hlavou:" No ne, naše Terezka létá"
Slunce bylo hodinami, které Terezce ukazovaly přesný čas; "Ještě chvíli než maminka s tatínkem přijdou z práce, byli by nešťastní, kde že mají svou holčičku" tikaly.
Víla jí musela slí bit, že bude-li hodnou můžou se tak prolétávat celé léto. Terezka si dala říct a víla jí snesla zlehounka zpět.
Maminka s tatínkem jí sice nevěřili, že byla tak vysoko, ale Terezka věděla, že zítra, zítra zas poletí.

O Přání

Ve světě je jeden jediný skřítek, kterého chtějí mít všichni doma. Jmenuje se Přání a chodí od domu k domu, nakukuje lidem do snů a rozhoduje se komu udělá radost, kdo si to zaslouží.
  Jednou tak přišel do jedné chudé rodiny, usedl k chudě prostřenému stolu, bylo to v době vánoc, kdy se každý těšil co bude a co by chtěl.
Také v této rodině seděli otec, maminka a jejich dvě děti drželi za ruce a vyprávěli si. Oči jim hřály jako svíčky vprostřed stolu ozdobeného jehličnatými halůzkami jak je tatínek nasbíral cestou z práce.
Maminka prostřela stůl chudými lahůdkami jak jen dovolily peníze co tatínek přinesl za svou poctivou práci.
Byla tam mísa polévky ze slepičky, co byla obětována slavnostní chvíli, pečínka z ní, brambory z políčka u domku, vánoční věnec pletený z vánočkového těsta a jablíčka jejichž jádřinec měl napovědět jak zdraví spolu budou celý příští rok.
Skřítek poslouchal jejich motlitbičku i veselé kolední písničky a bylo mu nějak mile. Tihle lidé jako by všechno měli a nic nepotřebovali než být zdraví a spolu...
Rozhodl se proto, že právě oni si zaslouží odměnu;
A přešel nový rok, tatínek dostal lépe placenou práci, mamince se v hospodářství začalo lépe dařit a dětem mohla víc dopřát.
Děti ale neloudily, že chtějí víc, byly rádi, že maminka a tatínek jsou stále usměvavější a mají víc času si s nimi hrát.
Skřítek zvaný Přání byl  rád, že našel někoho kdo ho netahá za šosy, neškunbe jím a neloudí či dokonce nehrozí co vše by měl dostat, proto rád chodil dál do dané rodiny, které se tím pádem i dobře dařilo.
Tak by to asi mělo být všude, nemyslíte?

Pohádka z hlubokého lesa

Pojď se mnou do hlubokého lesa, neboj se nic....
Stromy tam rostou vysoko do nebe a pro tebe strýc Sýc, sýček hudruje jaké to je
u starého mlýna, kde z komína  valí se dým z pece, aby řekl, že jsou  raraši doma a topí si, aby je nechytla babice Rýma, zatímco vodník vesele kolo mlýnské protáčí...
Nebojsové přec nepláčí, strachy s sebou si neberou
A lopaty mlýnské jdou hladinou -klap, tlap, klap, tlap
kolo se točí; panenko, co máš modré oči jako je tůňka tam na kopci, na úbočí
nehledej pentličky, jsou to jen z jahůdek perličky co na stráni na tebe blikají
Z vodníka mechové šupiny kolkolem padají jak setřásá je z šosu potokem máčeného
a nemyslí nic zlého...
...a slunce šplhá z kopce východu na kopec západu,  dnem hrázním u vodního mlýna
Chléb už se dopéká, komín připomíná, zavoní k němu houbové hody
je jich tu přehršel po stráni všudy, růžových májovek, kdo je hledá...

Potkal jsi pohádku? To jenom tišina v lese tě pohádce předá.....