Pohádka o Dušičce

Končil se měsíc říjen a nechtělo se mu opustit Zem. Měsíc listopad měl ale tentokrát napilno a hnal před sebou poslední zbytky listí zetlelou trávou.
Ani Slunci se nechtělo vykouknout z mraků těžkých, nacucaných deštěm tak, že sem tam z nich ukápla slza, když jsem se šla podívat na místo, kam se ukládají ti, kteří už opustili tento svět a nechali nám zde jenom svá těla.
Že nevěříte, že je tomu tak?
Také jsem ještě nedávno nevěřila. Dokud jsem nedošla mezi hrobečky stejně jako jdu dnes.
nikde není slyšet víc než onen vítr, který domlouvá stromům po dobrém, po zlém, a´t mu dají poslední listy.
Tráva už je natolik schoulená k zemi, že nemá sílu zvednout stvoly pod mými kroky.
Všude kolem blikají svíčičky; prý aby Dušičkám nebylo v zimě zima?
Najednou mezi hroby uvidím nějakou větší svíčku: Je to svíčka? Co to je?
Je to běloučké a svítí to bělounkým plamínkem jako by kolem něho poletovaly zlaté prameny vlasů...
Dušička!
Ano; byla to ona. Celá v bílém, průhledná, že připomínala vílu. Měla v ruce věneček nedávno sem položený a probírala se kvítky a tiše si pozpěvovala písničku znějící jako.....dzzzzmmmdzzzzmdzzzz...šumění motýlích křídel:
Nejdřív si mne ani nevšímala zabrána do své písničky. Potom ale asi zaslechla mé kroky znějící listím. Ohlédla se a zeptala se: " Viď že se nebojíš!"
"Ne; " odpověděla jsem.
" A měla bych?"
Znovu se usmála a kývla na mne ať jdu blíž.
"Víš, mám už jenom slabý hlásek, za chvilku si ho vítr odnese a mne pošle znovu spát. Jsem totiž neposlušná, ještě jsem si nezvykla být v hrobečku, tak občas, když lidé nedávají pozor vylezu, abych se rozhlédla kolem.
"A to ti není zima, takhle průsvitné?
Dušička v podobě víly se rozesmála...."Kdepak, vždyť já už jsem jen Duše, už jsem přeci dávno svlékla tělo a odevzdala jsem ho Zemi, která ho očistí od všeho špatného z tohoto vašeho světa a promění v prsť hlíny. Jenomže, je pravda, že Zima není naší přítelkyní, tu mají rády jen zlé Meluzíny. Ty vylézají tančit za jejího poryvu, proto mi odpusť, že tě opustím. Vrátím se na jaře, slibuji. "
"Až půjdeš potom některou loukou uvidíš mne tam s družkami při měsíčku tancovat. Jenom nás nepolekej, abychom se nerozplynuly v obláčky, to už bys nás nikdy neviděla!"
Slíbila jsem jí, že ji poslechnu. Zároveň toto povídám i vám.
Jenom hodní se nemusí bát Dušiček, ví, že to jsou víly, které jim tančí při měsíčku.
Třeba se jí také staneme....

Pohádka o bouřce

/ mohla by to být pověst  jak to chodí v nebi
To totiž je tak:
Vysoce nahoře, v nebi nad námi je sídlo oblaků a obláčků. Kraluje tu také Měsíc, který vládne noci a Slunce, který na svém voze objíždí den co den svět kolem nás dokola a nahlíží na nás.
Ti dva se míjejí na svých cestách, protože každému z nich se líbí jiné. Slunce miluje světlo, Měsíc své hvězdy, které vyniknou krásou, když je tma.
A mezi nimi pobíhají oblaka a jejich maličtí capartíkové, mráčkové.
Dokud je nebe jasné jsou oba vládci spokojeni.
Běda ale, když se urousají, pak se hádají mezi sebou kdo za to může....
To je potom mela!
Blesk stíhá blesk a my nevíme zda je den či noc.
Až mezi ně vstoupí duha a odvede oba kam který patří. Má  totiž v sobě kouzelnou stuhu všech barev.
Kdo by ji proto nemiloval a neposlouchal?
I větrové se utiší; jen vánek ji rozčesává barvy tak dlouho, až  zmizí za obzor.....

Kde se vzali kovářové?

Napadlo vás odkud že vlastně přišli kováři a kde našli svůj oheň?
No přeci v pekle!
Pekelníci!
To si jeden usmyslel, když si šel pro dušičku -  lidskou. 
 Bylo to za krásného, žhavě teplého slunečního dne - čert že už  zůstane na zemi. Protože ho  totiž svět zaujal svou rozmanitostí chutí a vůní.
Pak za ním přiběhl první kůň. 

Současný kovář z Janovic a pohádkový oheň

Pravděpodobně to byl bělostný Pegas, který si stýskal jak ho tlačí kameny skal.
A nebo to byl havraní, pekelský oř?
Co na tom dnes záleží. Důležité je, že...
Čert se nad ním slitoval a vymyslel mu první boty. Jak jinak než železné - z lávy, té strusky valící se přímo z pekla.
 Tak se stali přáteli: první kovář a kůň.
Samozřejmě, že vládce pekel si pro čerta poslal posilu. Leč tomu se na světě zalíbilo nejen přátelství prvního kováře s koněm,
Od té doby marně pekelný pán posílá nové a nové posly. Naopak, Pegas dá vždy jako dar za nové obutí kovářům zručnost a virtuozitu při pekelných orgiích železa a ohně.  A to potom vznikají všechny kouzla                          železa                       s výhní             spletené         dohromady!

Pohádka z lesa / pro přítele

Potkal mner tuhle pařez; Potkal?
Normálně mi nastavil jeden ze svých bludných kořenů, až jsem před ním klekla.
Smál se: "Kdybys měla klobouk tak bys snad i smekla!"
Protiva; jeho mechové vousy, kterými obrůstal se na mne smály a oči provrtané škvírama mrkaly...
"Přišla sis pro pohádku?"
Přiznávám se: "Ano, chtěla jsem si ji odnést pro přítele, prosím. A teď jsem ztratila list."
" Jé, já tu mám lístečků, bloudivá. Copak v nich neumíš číst?"
Přiznávám se, že mi to moc nejde.
" Protože tě znám, tak ti napovím; jsi hodná a necháváš lesu co je jeho, proto ti přidám kousek lesního tajemství. Sedni si mi do klína a poslouchej."
Poslechla jsem a do mého klína usedly zlaté pramínky děda Vševěda slunečného.
"Česej nás, prosíme; i my ti za to povíme co náš děd dělává, když všechno kolem usne!"
Prohrábnu jemně jejich svit.
"Kolem mne běží uspěchaní mravenečkové: Nám nasypej drobečků, ukážeme ti cestu kde bydlil Ferda mravenec; už se přestěhoval do vzpomínek; říkáte tomu Muzeum. Ukážeme ti jeho dům..."
Rozdrobuji  ze svačiny a děkuji za pozvánku.
Tu slyším jak si ptáci štěbetají: " To je ta co nás má ráda! Znáš jí? Znáš? Pospícháš jí zazpívat? já se přidám: Tydlidydá cvrdliků! Buď vítána!"
Zamávám k nebesům a rozhlédnu se po potůčku, který protéká nedalekou úžlabinou. Volaly mne také jeho vlnky. Měly stříbrný hlásek:
"Smočíš si opět nohy? Dovedeme tě nazpět k pramínku, aby ses napila. Vím, že mu zase pomůžeš od spadu, který ho zanáší k pískovému dnu, co ho v filtruje do zrcadlení. "
Pokývám hlavou: "Samozřejmě, jak bych mohla odejít a nepotkat se s ním."
A tak si rozprávím s lesem až sluneční svit začal v mé náruči usínat.
"Vidíš, a pak že neumíš číst v mém letním listovém království. Tolik jsi toho zas prožila....Teď už běž vyprávět tomu svému příteli jak jsi byla u mne a jak jsem ti dal přečíst pohádku. Jestli chce, tak ať si také přijde někdy poslechnout. Třeba až napadne sníh. To budu mít na sobě jiné krásné stránky, celé bílé. Budou psány tajným ingoustem."
"Tak dobrou noc. Počkej, nepospíchej tolik; rozsvítím ti na cestu hvězdičky a přivedu ti měsíc, aby tě doprovodil až do snů.
"Dobrou noc, milý kmete z pařezu."

Pohádka z nebe/ přichází máj

Jednou za rok přichází mezi nás nazpět jaro.
Nejdřív se  otevře zem a svatý Jiří pozve na povrch nazpět hady a štíry.
 Co ještě spalo  zvědavě honem vykukuje na svět  a začne růst, aby dohnalo prospaný čas.
Všude je najednou ruch a šum...
Jak vypráví pověst babiček prý někde vzroste zlaté kapradí. A kdo že ho najde splní mu přání, najde štěstí. Ztratí-li ho však, pak běda mu, zapomene na vše a o vše přijde..
To proto, že ta noc přelomu dubna v květen, měsíc máj je čarovná. Morana, zlá Zima je definitivně pálena - musí se zničit všechny její ostatky, aby nedělala neplechu.
Žel, asi se to nikdy nepodaří docela. A ona tak vždycky přečká schoulená někde v koutě, aby mezi nás zas a zase mohla zpět. Mávnout čarovným proutkem a kraj proměnit ve spící oblast.
Ale k tomu, aby opět vyrostla musí přečkat půlroční čas našich radovánek.
A o tom zase příště...
Před námi čarovná noc a po ní máj, kdy se rozeběhneme v háj plný zvědavé zeleně a zamilovaných zvířátek i lidí.
I Zem je zamilovaná do nebe a láká slunce stále blíž do své hlubiny.
Honem tedy hledat lístky zlatého kapradí, a hlídejme si ho v srdíčku kdo ho najdeme!

Na dobrou noc

Na dobrou noc

Houpy, houpy, můj koníčku
můj měsíčku na obloze
rozjedem se černou plání
ať usneme blaze.
Na ní září zlaté kvítí
říká se mu hvězdičky
co se třpytí pod víčky
všem maličkým, když jdou spát
Zaklepem jim do okénka
ať si s námi běží hrát
Kuli, kuli, kulilíč
z měsíčka je rázem míč
kdo ho chytí hvězdnou sítí?
Vidíš,? Jak lucerny svítí
tohle kvítí, celé zlaté na obloze
Podívej se, dítě uslo
a tak blaze usmívá se téhle kráse
Houpy, houpy, houpy hou
můj měsíčku na obloze
pojď ho se mnou obejmout....

Ranní pohádka:

Kuk! Sluníčko mi sklouzlo po vlasech po nose a zašimralo pod peřinou: "Vstávej! Už je čas!"
Líně jsem se protáhla a vyhnala ho z povlaku. Naopak jsem se zachumlala a dodala jsem: " Mně se nechce,; právě jsem v pohádkové říši, víš?"
Sluníčko se ke mně schoulilo: "A co se tam děje?
Povídám mu: "Povím ti to, ale to mne nesmíš budit."
"Tak dobře. " povědělo mi a přitáhlo si polštářek ze šedivého mráčku.
Zívlo a jalo se poslouchat.
"To ti je taková krásná zahrada, plná ptáků a květin a stromů, a představ si, všichni si tu povídají řečí, která vypadá jako je naše, lidská. A já jim všechno rozumím."
"Na tom není nic zvláštního" povídá sluníčko "My si přeci také povídáme. I s deštěm, i s oblaky si rozmlouváš, i s měsícem a hvězdami."
" I se zvířátky, já vím" povídám mu.
"Ale přesto. Tahle zahrada, ta má zvláštní studnu, víš? A příroda kolem mi pověděla svým švitořením- Podívej se na její dno.
Já jsem poslechla a podívala se.
V té studni byla průzračně čistá hladina,ale hooodně moc hluboká. A já jsem byla zvědavá, tak jsem se naklonila a spadla do ní,
No, a najednou jsem se ocitla v této posteli vedle tebe."
Sluníčko se rozesmálo, odhodilo svůj obláček, moji peřinu a zvolalo.
"Tak teď už je vážně čas vstát! Jsem tvůj zlatý míč a jdeme si házet!"
Co jsem měla dělat jiného než mu dát za pravdu?
A tak si spolu hážeme mezi obláčky a tím uzavírám pohádku s přáním: Přijďte taky!