Jednou v podvečeru seděl kohoutek se svou oblíbenou slepičkou na bidýlku a slepička si vzdychla:"Ach, milý kohoutku, také si myslíš, že náš hospodář je mamonář a že je nás tu hodně, ani se nevejdeme? Také jídla nám dává poskrovnu; co si nenahrabeme nemáme."
Kohoutek pozvedl hřebínek a odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?"
Slepička se k němu sklonila, aby co ví pošeptala jen jemu: " Maminka nám vypravovala, že její prababička slepička šla na vandr. Byla prý ještě vajíčko, když se rovněž rozzlobila zvířátka na špatného hospodáře a tak se vydala za štěstím do světa. "
...a vypravovala kohoutkovi celou pohádku až usnul.
Ráno si slepička myslela, že vše zaspal, ale on - sotva načechral hřebínek povídá slepičce: "Pojď, půjdeme také do světa. Třeba nás čeká stejný poklad."
A tak se proplížili dírkou v plotě a šli.
Před nimi byla posečená louka, za ní les a za ním...
To neznali: Silnice. Auta se honila sem a tam, že se báli na ni vkročit. Seděli v příkopě a čekali.Ani nevěděli na co. Snad na nápad, který je převede.
Mezitím se plížil večer. S ním přicházel podzimní nečas a počasí si ke tmě přibíralo těžká oblaka plná deště. hnal je studený, zlý vítr.
Slepička se schoulila ke kohoutkovi a on jako statečný rytíř ji přikryl křídlem. Sám svěsil hlavu a čekal co bude.
Auta utichla.
"Slepičko, honem, měsíček na chvilku rozžal lucerničku, tamhle za tou divokou cestou je vidět dřevěný domek kam se schováme!"
Rozeběhli se co nejrychleji to šlo a než vítr opět měsíčku zhasl lucerničku. Však co doběhli, začaly se snášet ledové kapky.
"No nic;" konejšil kohoutek slepičku. "Ještě že nás nepotkala liška."
...a stulil se ke slepičce: "Dobrou noc. Snad bude ráno líp."
Mezitím co spali k sobě stulení dešťové kapky se proměnili v sněhové vločky a jedna za druhou usedaly jako koberec kolem kůlny kam se schovali.
Ráno je probudilo chrčení a klokotání traktoru. |To pan myslivec přivezl poslední zbytky sena, která včera na poslední chvíli sklidil z louky, přikryl na noc plachtou a teď hodlal vysypat do seníku.
"Loupežníci!" lekl se kohoutek a zakokrhal statečně vzpomínajíc na pohádku co mu vypravovala slepička.
I myslivec se v první chvíli lekl: "Které strašidlo si sem zalezlo? Co je to za červený hřebínek co na něho jukl z uloženého sena?"
Jenomže nebyl hloupý a brzy mu to došlo: Kohoutek. ještě je mladý a vyjukaný. Je tu sám? Kde se tu vzal?
A heleme, slepička vedle něho schoulená:" Že vy jste utekli?"
"Utekli. A tobě taky utečme. nechceme, abys nás šidil."
"Hlupáčkové. Kam v té zimě chcete? Tobě, kohoutku brzy omrzne hřebínek a slepička ti nastydne, jestli vás dřív nechytí divoká zvěř." povídá myslivec.
"Víte co? Uděláme dohodu. Vezmu vás k sobě do myslivny a když se vám u mne nebude líbit, můžete s jarem odejít kam chcete."
kohoutek přikývl.
Uběhla zima, přišlo jaro. Slepička i kohoutek poznali, že našli poklad- hodného hospodáře s laskavou hospodyní. Už se jim nikam nechtělo. Naopak. přivedli na svět plnou náruč kuřátek.To aby měli komu předat pohádku Jak šlo vejce na vandr.
