sobota 6. prosince 2014

Pohádka adventního skřítka

Kdo že je adventní skřítek?
Určitě ho potkáváte sotva se snese z nebe s prvním sněhem. Šedivé vlasy a vousy, úsměv na tváři, dlouhou, předlouhou červenou šálu a čapku s bambulkou.  Prochází se mezi námi a kouká komu co Ježíšek asi tak má přinést-
Večer sedá do svého houpacího křesla, vezme velikou knihu přání a zapisuje do ní veškerá přání, která kdo vyslovil. Potom vezme knížku pohádek a listuje v ní jestli už tam někoho z nás nepotkal a jeho přání už nebylo splněno. Listuje a listuje a listuje až usne...
Za oknem měsíc kouká do jeho knížek a vypráví Ježíškovi co mu nestačil skřítek poslat za psaníčka. Inu, má toho na tom světě hodně co musí stihnout. Lituje ho Ježíšek a nechá ho klidně spát a odepisuje si v kalendáři další čárku..
Ještě neděli ozdobenou bronzem, stříbrem...
Potom přijde ta zlatá, s ní Štědrý den a to bude doba pro Ježíška odměnit ty, které skřítek zaznamenal knihou přání.
A zase budou spolu v nebi odpočívat a vyprávět si co se jim přihodilo mezi lidmi. Jak si lidé zaměnili ponožky, hračky a knížky, kde byly smutné vánoce, protože neuměli vyslovit své přání a kde bylo veselo, že přání z nebe ani nepotřebovali...


neděle 27. července 2014

Pohádka o tom- není o čem

Bylo nebylo- bývalo by bylo, kdyby bylo  zaseto.
Vyrostlo by obilí, to by sedlák posekal, namlátil zrna, namlel pro selku mouky, ta by upekla krajíc a všechny by podělila.
Leč sedlák nezasel neboť nezoral, nebylo co, nesel ani loni.
Smutno je na poli, smutno je v chýši, smutno je v díži, sedlák všechno opustil, selka odešla
Pohádky je konec, protože upadl i zvonec. Přes papírovou zem vše propadalo, voda vše vzala, a tak pohádka není o ničem.

neděle 27. dubna 2014

Odkud se snesli koně

Koně žijí s lidmi už hodně moc dávno
Provázeli rytíře při turnajích, krále vozili kočáry, šlechtice i pocestné v sedlech...
Koně zkrátka plnili lidská přání, byli lidem, společníky a pomáhali jim snášet lidský úděl v samotě i v společnosti. Prací i zábavou vraceli lásku, které se jim od lidí dostávalo.
Platí to podnes, že jsou společníky a snáší s lidmi
dobré a zlé.
 Jenomže, kde se vlastně koně na tomto světě vzali?
To už je tak dávno, že si to lidé vůbec nemůžou pamatovat.
V pradávné době, když Zem ještě byla velikým ostrovem  veprostřed vesmíru, proháněli se koně v podobě oblak nebeskými pláněmi. Shlukovali se do stád a zase se trhali v jednotlivce. Byli bujní a svobodní.
I stalo se, že jednou se dva bujní koníci objevili  na Zemi, kam v letu doběhli. Zrovna byla rozvitá do stera kvítí a svěží trávy plné rosy.
Právě ji totiž probudilo svítání.
Vyhladovělí koně ochutnalo manu jinou než z nebeské pláně. Voněla stejně jako byla chutná. Proto se jim na Zemi zalíbilo a už nechtěli zpátky, do nebe.
Když další oblační koně zahlédli jak jsou ti dva na zemi spokojení, také se snesli doprostřed louky. Najednou byla plná koní. Byli jako ta oblaka, bílí, grošovaní a černí. Řada z nich po příchodu na Zem nabrala barvu písku a hlíny.
Byli svobodní a bezstarostní, dokud byla louka v květu.
Jenomže, po létu přichází podzim, kdy tráva na zemi zavadá a po podzimu se zem přikryje sněhem.
Koně se ukryli pod vzrostlé stromy a snili o nebeských pláních. Jenže dobrou pastvou už nebyli tak lehcí a nemohli nazpátek. Tak jim nezbylo než smutně čekat na jarní tání.
To trvalo několik let. Koně už si zvykli na střídání času, ale i tak jim bývalo v zimě smutno; měli hlad a nebylo jim nejtepleji.
Najednou se objevil v krajině člověk. Pokácel několik stromů a postavil chýši. |Nebyl to ještě dům, ale chýše, která se domu měla podobat.
Koně se zvědavě přiblížili až je člověk zahlédl. Podivil se jak jsou velcí a jakou asi mají sílu. Přizval je k sobě, ale koně se nejdřív báli. |Tak si ochočil pomalu toho prvního, nejstaršího a nejzvědavějšího. Dobře si všiml co má rád a nachystal mu plnou maštal trávy. Trávu požal a usušil na horší časy.
Koňovi se u člověka zalíbilo a přivzal svou družku. Člověk postavil potom chýši i jim.
Tak rostli vedle sebe, vychovávali si společně děti a jejich děti už jen pokračovali a pokračují v soužití. Naučili se spolu hodně věcí a je jim spolu dobře.
Prý stejnou cestou přišli na svět také ovečky. Přivedli je prý beránkové.
Nevěříte? Podívejte se do oblak kolik se jich tam stále ještě prohání!

středa 16. dubna 2014

Pohádka o Pohádce

Jak jen je to, pohádko?

neděle 13. dubna 2014

Pohádka o Smůle,/ proč se lepí na paty

   To býval v jednom hlubokém lese jeden velikánský, statný strom, který byl králem svého lesa. Měl o všem přehled, protože byl z nejvyšších a proto byl také z nejmoudřejších.
   Stalo se, že do krajiny lesa vtrhli lidé a káceli strom za stromem jako vojáky chránící svého krále. Některý strom porazili snadno, s jiným museli urputně bojovat.
  Když to viděl král lesa, začal tajně plakat a chřadnout: Taková porážka jeho království, a on je tak bezmocný! Nic na ty lidi neplatí....
   A lidé nelítostně dál les plenili tak dlouho, až je cesta zavedla k samotnému lesnímu králi. Pohled na něj je zastavil. Větve, kdysi tak mohutně zelené, plné jehličí visely smutně dolů a jehličí opouštělo tělo větví celé zešedlé. Tělem se rozlévaly slzy, které nebyly obyčejnými kapkami vody, co stéká z lidských očí, ale smolnatým zlatem, které připomínalo lidem jejich touhu po bohatství.\A toto zlato mělo zlou moc, že člověka olepilo až se nemohl hnout.
  Smůla se v proudech rozlévala krajinou, až se lidé v kácení museli přilepeni zastavit. Přišel čas zamyslet se nad stromy- jakou paseku  za sebou zanechali.
   "Pověz nám, lesní králi, jak vše napravíme?"
    "Jediná cesta ze smolnaté země je, že posbíráte mých semínek, zasadíte je do země, vytvoříte školku pro mé semenáčky, budete přilévat vláhu, aby mohli vzrůst mé nové děti...."
   Lidé to slíbili a hned se dali do díla. Když brzy nato začaly růst nové semenáčky, lidé viděli, že je opouští i smůla, a že vlastně ani smůla není tak zlá. Má léčivou, uzdravující moc. Snad proto je také zlatá. A přeci je tohle zlato vzácnější nad zlato.
   OD TÉ DOBY KAŽDÝ ČLOVĚK, KTERÝ ZNÁ CENU SMŮLY RÁD ZA KAŽDÝ PORAŽENÝ STROM VYSADÍ NOVÝ.

neděle 30. března 2014

Jak šla slepička a kohoutek na vandr

Jednou v podvečeru seděl kohoutek se svou oblíbenou slepičkou na bidýlku a slepička si vzdychla:"Ach, milý kohoutku, také si myslíš, že náš hospodář je mamonář a že je nás tu hodně, ani se nevejdeme? Také jídla nám dává poskrovnu; co si nenahrabeme nemáme."
Kohoutek pozvedl hřebínek a odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?"
Slepička se k němu sklonila, aby co ví pošeptala jen jemu: " Maminka nám vypravovala, že její prababička slepička šla na vandr. Byla prý ještě vajíčko, když se rovněž rozzlobila zvířátka  na špatného hospodáře  a tak se vydala za štěstím do světa. "
...a vypravovala kohoutkovi celou pohádku až usnul.
Ráno si slepička myslela, že vše zaspal, ale on - sotva načechral hřebínek povídá slepičce: "Pojď, půjdeme také do světa. Třeba nás čeká stejný poklad."
A tak se proplížili dírkou v plotě a šli.
Před nimi byla posečená louka, za ní les a za ním...
To neznali:  Silnice. Auta se honila sem a tam, že se báli na ni vkročit. Seděli v příkopě a čekali.Ani nevěděli na co. Snad na nápad, který je převede.
Mezitím se plížil večer. S ním přicházel podzimní nečas a počasí si ke tmě přibíralo těžká oblaka plná deště. hnal je studený, zlý vítr.
Slepička se schoulila ke kohoutkovi a on jako statečný rytíř ji přikryl  křídlem. Sám svěsil hlavu a čekal co bude.
Auta utichla.
"Slepičko, honem, měsíček na chvilku rozžal lucerničku, tamhle za tou divokou cestou je  vidět dřevěný domek kam se schováme!"
Rozeběhli se co nejrychleji to šlo a než vítr opět měsíčku zhasl lucerničku. Však co doběhli, začaly se snášet ledové kapky.
"No nic;" konejšil kohoutek slepičku. "Ještě že nás nepotkala liška."
...a stulil se ke slepičce: "Dobrou noc. Snad bude ráno líp."
Mezitím co spali k sobě stulení dešťové kapky se proměnili v sněhové vločky a jedna za druhou usedaly jako koberec kolem kůlny kam se schovali.
Ráno je probudilo chrčení a klokotání traktoru. |To pan myslivec přivezl poslední zbytky sena, která včera na poslední chvíli sklidil z louky, přikryl na noc plachtou a teď hodlal vysypat do seníku.
"Loupežníci!" lekl se kohoutek a zakokrhal statečně vzpomínajíc na pohádku co mu vypravovala slepička.
I myslivec se v první chvíli lekl: "Které strašidlo si sem zalezlo? Co je to za červený hřebínek co na něho jukl z uloženého sena?"
Jenomže nebyl hloupý a brzy mu to došlo: Kohoutek. ještě je mladý a vyjukaný. Je tu sám? Kde se tu vzal?
A heleme, slepička vedle něho schoulená:" Že vy jste utekli?"
"Utekli. A tobě taky utečme. nechceme, abys nás šidil."
"Hlupáčkové. Kam v té zimě chcete? Tobě, kohoutku brzy omrzne hřebínek a slepička ti nastydne, jestli vás dřív nechytí divoká zvěř." povídá myslivec.
"Víte co? Uděláme dohodu. Vezmu vás k sobě do myslivny a když se vám u mne nebude líbit, můžete s jarem odejít kam chcete."
kohoutek přikývl.
Uběhla zima, přišlo jaro. Slepička i kohoutek poznali, že našli poklad- hodného hospodáře s laskavou hospodyní. Už se jim nikam nechtělo. Naopak. přivedli na svět plnou náruč kuřátek.To aby měli komu předat pohádku Jak šlo vejce na vandr.


středa 12. února 2014

Myška a její knížka

V jednom městě, v jednom domě žila myška pod prahem;
 vždy když všichni  z domu vyšli šla si šmejdit za blahem
- tu je sýr a tu jsou drobky, tady  špeku zbyly krovky.
Tak si chodí sem a tam: "Což- na stůl se podívám"
Ejhle, koukej, co tu leží? Má to listy s obrázky!
- honem do postýlky běží: A teď, milá myško čti.
"Tu je louka, tady les, tady asi štěká pes
a tady je zahrádka, v ní začíná pohádka...."
Myška zahleděná  v knížku list za listem listuje
- očka se jí zavírají, pohádka jí vede taji
kde i kočky jídávají s myškami z talíře.
Že je to k nevíře?
Až se myška probudí sama vám pak odpoví
" V pohádkách přec všechno jde...."

úterý 21. ledna 2014

Z obrázků páně Janssona / Na stromě

Hello, boys , hello girls
Jsem strom zvaný Růstovník
rostu v zemi  Pohádkovo
zalévá mne smích mých  dětí
 co se mi narodili v koruně
když padaly hvězdičky z nebe
Každé z nich má v svém srdíčku
zaseté semínko pro novou hvězdičku;
když spadne, uzrálé ze stromu
promění se v kočičku, v chlapce i holčičku
a zpívá písničku měsíčku na obloze
Náš  milý tatíčku na nebi
je nám tu blaze!

Z obrázků páně Janssonova/TRPASLÍKOVO


Halo, halo, tady rádio Trpaslíkovo;
hlásím, že nastává večer;
Lidičky, domky stromky i řeka,
která protéká mým územím
se chystá k spánku.
Je u nás krásně zeleně,
že i tma má vůni mechu.
Nikdo nepospíchá,
protože naším zaměstnáním je
nežít v spěchu.
Všechno plyne od svítání do svítání
chvatem hlemýždím
Svatojánci  usedli na svá místa,
převzali úkol od slunečních paprsků
a tím otevřeli brány
pro příjezd zájezdového autobusu
 kde turisté nasytí své sny.
Příjemný pobyt přeje rádio Trpaslíkovo!