Kde se vzali kovářové?

Napadlo vás odkud že vlastně přišli kováři a kde našli svůj oheň?
No přeci v pekle!
Pekelníci!
To si jeden usmyslel, když si šel pro dušičku -  lidskou. 
 Bylo to za krásného, žhavě teplého slunečního dne - čert že už  zůstane na zemi. Protože ho  totiž svět zaujal svou rozmanitostí chutí a vůní.
Pak za ním přiběhl první kůň. 

Současný kovář z Janovic a pohádkový oheň

Pravděpodobně to byl bělostný Pegas, který si stýskal jak ho tlačí kameny skal.
A nebo to byl havraní, pekelský oř?
Co na tom dnes záleží. Důležité je, že...
Čert se nad ním slitoval a vymyslel mu první boty. Jak jinak než železné - z lávy, té strusky valící se přímo z pekla.
 Tak se stali přáteli: první kovář a kůň.
Samozřejmě, že vládce pekel si pro čerta poslal posilu. Leč tomu se na světě zalíbilo nejen přátelství prvního kováře s koněm,
Od té doby marně pekelný pán posílá nové a nové posly. Naopak, Pegas dá vždy jako dar za nové obutí kovářům zručnost a virtuozitu při pekelných orgiích železa a ohně.  A to potom vznikají všechny kouzla                          železa                       s výhní             spletené         dohromady!

Pohádka z lesa / pro přítele

Potkal mner tuhle pařez; Potkal?
Normálně mi nastavil jeden ze svých bludných kořenů, až jsem před ním klekla.
Smál se: "Kdybys měla klobouk tak bys snad i smekla!"
Protiva; jeho mechové vousy, kterými obrůstal se na mne smály a oči provrtané škvírama mrkaly...
"Přišla sis pro pohádku?"
Přiznávám se: "Ano, chtěla jsem si ji odnést pro přítele, prosím. A teď jsem ztratila list."
" Jé, já tu mám lístečků, bloudivá. Copak v nich neumíš číst?"
Přiznávám se, že mi to moc nejde.
" Protože tě znám, tak ti napovím; jsi hodná a necháváš lesu co je jeho, proto ti přidám kousek lesního tajemství. Sedni si mi do klína a poslouchej."
Poslechla jsem a do mého klína usedly zlaté pramínky děda Vševěda slunečného.
"Česej nás, prosíme; i my ti za to povíme co náš děd dělává, když všechno kolem usne!"
Prohrábnu jemně jejich svit.
"Kolem mne běží uspěchaní mravenečkové: Nám nasypej drobečků, ukážeme ti cestu kde bydlil Ferda mravenec; už se přestěhoval do vzpomínek; říkáte tomu Muzeum. Ukážeme ti jeho dům..."
Rozdrobuji  ze svačiny a děkuji za pozvánku.
Tu slyším jak si ptáci štěbetají: " To je ta co nás má ráda! Znáš jí? Znáš? Pospícháš jí zazpívat? já se přidám: Tydlidydá cvrdliků! Buď vítána!"
Zamávám k nebesům a rozhlédnu se po potůčku, který protéká nedalekou úžlabinou. Volaly mne také jeho vlnky. Měly stříbrný hlásek:
"Smočíš si opět nohy? Dovedeme tě nazpět k pramínku, aby ses napila. Vím, že mu zase pomůžeš od spadu, který ho zanáší k pískovému dnu, co ho v filtruje do zrcadlení. "
Pokývám hlavou: "Samozřejmě, jak bych mohla odejít a nepotkat se s ním."
A tak si rozprávím s lesem až sluneční svit začal v mé náruči usínat.
"Vidíš, a pak že neumíš číst v mém letním listovém království. Tolik jsi toho zas prožila....Teď už běž vyprávět tomu svému příteli jak jsi byla u mne a jak jsem ti dal přečíst pohádku. Jestli chce, tak ať si také přijde někdy poslechnout. Třeba až napadne sníh. To budu mít na sobě jiné krásné stránky, celé bílé. Budou psány tajným ingoustem."
"Tak dobrou noc. Počkej, nepospíchej tolik; rozsvítím ti na cestu hvězdičky a přivedu ti měsíc, aby tě doprovodil až do snů.
"Dobrou noc, milý kmete z pařezu."