pohádka o veverce

Byli, žili v jedné aleji, která splývala s nedalekým lesem a zároveň s cestou do školy, v podlesí, táta veveřák a maminka veveřice. Měli tam ve větvích svůj pelíšek a měli se v něm rádi. To všechno ale trvalo krátce, jen co slezl sníh.
Pak se stalo co se muselo stát; na svět přišly malé, roztomilé veverky. Dva to byli  byli kluci a jedna byla  holčička.
Jak to tak u veverčáků chodí, milý tatínek, který měl rád svůj klid , když viděl to nadělení pospíchal se honem schovat  do hlubokého lesa.
Maminka se naopak svých dětí nemohla nabažit.
Poctivě je krmila a ošetřovala, až začali, všudybílkové, být neposední.
Už jim nestačilo co jim maminka snášela do doupěte,vystlaného vonícím mechem a listím, ale zvědavě koukali z domečku na větvi kam to ta maminka odskakuje.
Kluci, lumpíci se  hned, brzy po ní začali opičit, ale maličká Zrzečka ne a ne po Rezáčkovi a Rezkovi. Seděla v hnízdečku schovaná a radši doma poklízerla než se maminka vrátí.
I stalo se, co se muselo stát. Krajinou šel stařec, Podzim a trhal listí ze stromů a rozhazoval je kolem po zemi, po cestě.
Lidská mlíďata se vrátila z prázdnin a pokukovala při cestě do školy zda uvidí ty uličníky co jim v aleji shazují kaštany a žaludy.
Jasně!
Každé ráno na ně Rezáček nebo Rezek jukli, a honem, honem zmizeli hrát si hlouběji do lesa.
Brzy ale uprostřed lesa objevili nová dobrodružství a na maminku a Zrzečku zapomněli.
Jednoho dne už přišel čas, kdy řekla maminka Zrzečce, "Jsi už veliká holčička, musíš se o sebe postarat sama, já už nemám tolik sil"
Nedalo se nic dělat.
Zrzečka musela jít hledat zásoby pro sebe a pro maminku.
Skočila na cestu  nasbírat na zimu žaludy rozházené strejdou Větrem a....
...právě tenkrát jsme jí potkali. Sedli jsme si k ní a ona nám o tom všem vyprávěla.
Brzy se ale omluvila a pospíchala za maminkou.
Nedivte se. Nasbírat si zásoby než napadne sníh, to není jako jít do lidského obchodu!
To je jaro, kdy stromy krásně vykvetou, léto, kdy je čas hrát si, podzim, kdy se pracuje a zima, kdy se většinou spí a sní o jaru.

Pohádka o vodě

Nebo to není ani pohádka?
Bylo to totiž dávno: Moc a moc dávno, v hluboké minulosti, kdy byla Zem jedna hluboká pustina a na nebi žili bohové svůj život podobající se našemu.
Měli své lásky, ale i zrady, odpuštění i opouštění, zrody i zániky.
Tenkrát  byla v božstvech spanilá víla; byla průhledná jako vodní hladina a kdo na ni pohlédl jako by shlédl do zázračné, jasné hlubiny.
Přinášela všem svěží závan radosti a její hlas, to byla písńová zvonkohra.
Kdo by se divil, že se do ní zamiloval sám mocný vládce nebes stejně jako mladíček , a to  ten který byl prapůvodcem Nového roku?
Ti dva o její krásu začali zápasit.
Krásná víla se proto začala rmoutit. S jejími slzami začalo vznikat  dopadem na Zem jezero a začalo ji oblévat.
Víly jako by ubývalo.
To se jen před oběma nápadníky ponořila do svého jezera slzí. A oni ji nyní stále hledají.
Noví a noví potomkové se noří do slznaté hladiny a užuž se jim zdá, že  jí mají.
Tu náhle začnou opět z nebe  padat její slzy.
A tak jsme propojeni skrze její hladinu s Vesmírem  díky slzím, které nám zanechává ve své tůni.
 A Každý další Nový rok  jí začíná znovu hledat...
...a ona opět pláče a její slzy spadají na naši  Zem.

O Naschválníčkovi

O Naschválníčkovi

...a nebo taky Šotkovi, Nepořádníku, Zlomyslníku, Vykukovi; zkrátka o skřítcích, kteří) dělají všechno možné proto, aby nám nebylo smutno.
Starají se, aby v domě bylo všechno naruby a my jsme si nestýskali jaký že je klid.
Takový skřítek, ten se v domě narodí, když je veliký klid, což se může zdát zvláštní, ale je to tak.
To přijde chvilka, která usne v myšlenkách a my si jí hýčkáme, aniž bychom se dívali na věci kolem sebe.
Věci ožijí a začnou si hrát na slepou bábu, na schovávanou.
A najednou je tu, maličký jako špendlíková hlavička. Začne nás z legrace popichovat, až odežene myšlenky, nespokojené, že byly zbavené laskavého spánku či alespoň odpočinku.
Pánečku, to se toho stalo za tu chvilku. Každá věc je v jiném koutě!
Jak to?
A náš skřítek se směje a roste spolu s jeho vědomím jak nás má v hrsti.
Ovládá všechno: V kuchyni promění cukr v sůl, promísí mouky na těsto, připeče pokrm...
V obýváku určitě vysype kytku s hlínou na čerstvě vysátý koberec a čím je hlína zablácenější tím radostněji ji rozmaťhá.
Když nemůže na květináč, vylije aspoň vázu, nebo shodí hrneček tak šíkovně, aby byl na tisíc kousků.
Boty, ty schová stejně jako klíče; že prý zapadnou:Chachááá, směje se naší hlouposti a vesele řádí.
Kočce ukáže kde mám k obědu připravené maso...
A řádí i na zahradě. otevře branku drůbeži, aby si šla nahrabat do záhonků, psovi uvolní řetěz a pustí ho přes plot, pomůže mu vyhrabat díru...
Kalamita.
A skřítek roste a roste. Už je veliký jako já.
"A dost!" zakřičím a vezmu koště. Jde se všechno uklidit.
Rázem je ufňukaný, malý jako slza v oku.
Honem ji otřu.
Zvítězila jsem!
Na jak dlouho?
Však já vím. Když ne on, určitě se vrátí jeden z povedených bratříčků.
Hlavně že vím jak na ně