O veselé pastelce

Byly kdysi pradávno doby, kdy ještě neexistovaly barvičky, a už vůbec ne tužky.
V té době se narodil kluk, byl ale velice neposedný. Pořád někam lezl a někde něco objevoval. Maminka s tatínkem už si s ním vůbec nevěděli rady. Báli se, že se mu něco stane.
Jednou se ten malý- říkejme mu Všetečka, protože jméno už si nikdo nepamatuje, pořád motal kolem maminčina ohniště a když vypadl kousek uhlíku z ohně hned se ho zmocnil. Bylo ale horké, tudíž neváhal a vložil ho do dřevěného špalíčku.
Protože se zase zrovna nudil, vzal špalíček s oharkem , který rychle vychladl a začal jím malovat na březovou kůru sluníčko, které ne a ne vykouknout na oblohu.
Co to?
Na kůře se objevilo umouněné sluníčko;
"Mamííí, koukej!" začal se chlubit Všetečka malým zázrakem.  Okamžitě začal přikreslovat další a další obrázky.
A tak měla maminka s tatínkem na chvíli klid; Všetečka si našel novou zábavu.
Brzy se stal dospělým a začal totéž učit své děti. Jenomže, Všetečkovi děti nemohli být jiné než všetečné a už se nespokojili jen s oharkem; koumali a koumali, až se narodila první tužka.
A ještě nebyl všem vynálezům konec.
Přešlo několik generací a jednoho dne řekl jeden chlapeček - nebo holčička? Co na tom?- kouzelné přání:" Chtěl bych, aby tužka nemalovala jenom černé obrázky..."
Světe, div se: narodila se první pastelka. Nakreslila červené jablíčko a, panečku, ta byla veselá!
K první přibyla druhá, třetí...
...a šikovné dítko okamžitě začalo obkreslovat květiny, oblohu...
Až to nebe dojalo a upustilo na obrázek slzičku. Obrázek se rozpil, ale...
Vždyť vznikl nový obrázek- vodový!
A tak vznikly vodovky.
A potom přibyly voskovky, barvičky olejové...
Každý další Všetečkův potomek přinese další a další novinku a svět pastelek se úžasně rozrostl ve velikou paletu barev.
Svět obrázků už není černobílý,  je stejně barevný jako všechno kolem.
Děkujeme, Všetečko!

pohádka o dobrém konci

pohádka o dobrém konci

Byl jeden začátek; To bylo tak: všechno někde začíná. A tenhle začátek také. Řekl si, že bude pohádkový...
Hned  si přizval princezny, prince, královské rodiče, hloupého Honzu, chytrou princeznu Máňu, pohádkového dědu i babičku kořenářku, perníkové staroušky; Přilétli i čertiska co nikde nesmí chybět...
Jejdana!, to se nám ta pohádková nit natahuje!
A tak se na ten náš začátek co chtěl být pohádkovým nabaloval další a další děj pohádek, až chudák začátek začínal být nešťasně zamotaný jako uzel.
Tu mu přispěchal na pomoc statečný Konec. Udělal všemu šmik!
Jenom to zazvonilo posledním zvoněním; a příště..
Příště bude ten začátek rozumnější jakou že si vybere pohádku.
Kdyby ne; však on konec nikdy nespí.
Šmik! Cink. tečka